Kdysi jsem to měl na škole. Je to už dávno, v paměti se mi ozývá dělení na typy magie, na staré kultury, rituály… Nikdy mne nenapadlo, že prožiji znovu, vědomě, něco z kouzel. Když lidé experimentují s drogami či holotropním dýcháním, často zažijí magický svět. Na druhou stranu říká se, že člověk je stejně 95% času ve změněném stavu vědomí, v různých transech. Když lidé nasednou do svých aut, když se vecpou do MHD, nejsou zrovna po ránu při vědomí, jsou v jakémsi snícím stavu. Tramvaj plná snících lidí, dálnice plná snících aut.
Měl jsem jako kluk rád kouzelníky. Rytíři byli fajn, bojovníci taky, ale ti kouzelníci, čarodějové mne nějak přitahovali nejvíce. Vzpomenete si ještě na podstatu jejich kouzel? Co vlastně uměli?
Uměli se proměnit. Přemetem se z nich stala liška či havran, či dokázali proměnit identitu někoho jiného. Sice to nebylo “pravé”, ale co bylo pravé ve světě kouzel. Kouzla ale nejsou. Sice nejsou v reálném makro světě, ale občas jsou ve kvantové fyzice. Jak to to světlo dělá, že je jednou vlna, jednou částice.
Ale zpět do dětských pohádek. Umět se proměnit je zřejmě zásadní dovednost kouzelníka. Umět proměnit svět. Umět proměnit druhé. Všichni víme, zažili jsme to už tolikrát, jak to bylo osvobozující. Ano, to bylo ono. Kouzlili jsme se sebou i světem, jak se najednou dokáže ten reálný svět změnit, když nás potká láska, jak zpustne, když ztratíme milovaného člověka, jak se mění i při malých věcech. Jak se z nás najednou stal někdo jiný. Jak se z vlků stane ovce. Z predátora oběť, nekdy, ale překvapivě rychle.
Zavřete oči a čekejte až se objeví obraz. Najděte si v něm něco zajímavého, detail a staňte se jím na chvíli. Jako malé dítě, tenkrát jsme si uměli hrát. Zásadní byla otázka “a ty budeš co? No já, já budu třeba lokomotiva! Ššššššš a ty budeš jako vagón, a jsme rychlík a já jsem strojvůdce a já…“
Ve své představě mne zaujmou dveře, na chvíli se jimi stanu, vržu, skřípu a ztěžka se otvírám. Je to zajímavé. Uvědomuji si jiný pocit z v těle, napadají mne různé obrazy, které zdánlivě nesouvisí s dveřmi, které se mi před chvilkou objevili v představě. Skřípu jako dveře až mne rozbrní konečky prstů. Najednou. Pak to zmizí....
Proměna v životě je těžká. Říká praktik ve mě. Hm, ale kdo rozhoduje o tom, jestli se na chvilku nestanu lokomotivou? Umění kouzlit je umění života. Nene, to je jen bujná fantazie. Fantazie přece není reálná. Opravdu? Když si dítě hraje má přece zkušenost reality a nic jiného v podstatě není. Pro spoustu lidí je fotbal stokrát reálnější než jejich práce. Nakonec některé problémy jsou řešitelené pouze v naší imaginaci. Jako třeba? Jakto třeba náš strach ze smrti.
Co kdybychom začali brát fantazii a imaginaci více vážně? Hm a proč? Protože když Freud začal brát vážně sny, změnil tím celé jedno století.
