Když přemýšlím, jak nejlépe vystihnout naše české Vánoce v prvním desetiletí jednadvacátého století, napadá mne tento obraz:
Začíná to zpíváním reklamních koled v televizi i jiných médiích. V obchodních chrámech i kapličkách dříve od listopadu, postupně již od října a letos dokonce od září nám září moderní „betlémy", tedy přebohaté dekorace plné blikajících žároveček, umělých stromečků a lesklých ozdob, obalujících to nejdůležitější - nové zboží za super ceny! Čím více se blíží 24. prosinec, tedy den, kvůli němuž se to všechno děje, tím více nás, moderních lidí, navštěvuje tyto chrámy. Za zvuku reklamních koled, kterých neustále přibývá, stále nervózněji vybíráme, počítáme, kupujeme... Obchodní chrámy se obalují do nepřehlédnutelných různě blikajících hávů, my spěcháme ještě na poslední chvíli nakupovat kapry a stromečky.
Stres vrcholí 24. prosince. To se nejbližší příbuzní v různém rozsahu sejdou na jednom místě, snažíce se stihnout vše potřebné do večera (nazdobit stromek, zabalit nakoupené zboží, eventuelně připravit i kapra). Není divu, že v tomto stresu se mnozí z nás stihnou pohádat, nicméně večer si většinou přiměřeně unaveni rozdáme nakoupené zboží. Ne vždy se podaří dosáhnout oboustranné spokojenosti. Občas lze hovořit o obdarovávání - to když obě strany (darující i obdařená) mají z daru opravdovou radost.
Ať už se 24. prosinec vydaří nebo ne, tímto Vánoce i s nimi spojený stres končí. Další dny už slouží jen k načerpání nových sil, ať už sportem či pasivitou, hraním nových počítačových her či jinak. Zbývá již jen týden čekání na Silvestra, kdy patřičnou kombinací alkoholu spláchneme splín Vánoc.
Často z různých stran slyším povzdechy nad tím, jak ty Vánoce dají člověku zabrat a často ani za ty všechny starosti a oběti nestojí. Kdo se však může z Vánoc (tedy z období mezi zářím a 24. prosincem) přece jen radovat, jsou obchodníci. Vynaložili nemalé úsilí k výzdobě svých chrámů, k výrobě koled, k trvalému přísunu zboží...
Až dříve či později většina z nás dospěje k tomu, že takovéto Vánoce nás nenaplňují, i když si můžeme dovolit stále více stále plošších televizí, rychlejších počítačů či chytřejších mobilů, tak tehdy naše Vánoce skončí.
Potom si možná vzpomeneme, že existuje jakási křesťanská tradice Vánoc, velmi odlišná od toho, co za Vánoce považujeme dnes. Tato tradice je plná pokoje a míru. Předchází jí Advent, který začíná zhruba měsíc před Vánocemi, a je přípravou na zrození Ježíše, syna Boha. Ježíš měl přijít jako král a spasitel hříšného lidstva, jak o tom mluvila řada proroků ve starozákonních dobách.
Samotné narození Ježíše je plné paradoxů, které není snadné pochopit. Přečteme-li si tzv. Ježíšův rodokmen v Matoušově evangeliu, uvidíme tam kromě jmen králů i jména ve Starém Zákoně uváděných prostitutek a cizoložnic. Nový král a syn Boží se pak narodil do chudé rodiny, a co hůř - v té největší špíně a ponižujícím prostředí, totiž v chlévě. Přesto malému dítěti prostí lidé i mudrcové z východu prokazují úctu. Přesto je rodina nucena uprchnout do vyhnanství, zatímco místní král nemilosrdně vraždí malé chlapce.
A největší paradox na konec: Ježíš se narodil a byl uchráněn všech nebezpečenství jen proto, aby v 33 letech dobrovolně podstoupil tu nejpotupnější a nejvíce ponižující smrt - ukřižování. Proč tohle všechno? V odpovědi na tuto otázku je možná skryta i odpověď na otázku v titulku této úvahy.
