Po více než dvaceti letech se názory na tzv. Sametovou revoluci, započatou na Národní třídě 17. listopadu 1989 a po sérii demonstrací způsobující pád komunistické dikatury v Československu, značně různí. Ve své době revoluce zosobňovala pro většinu národa radikální změnu poměrů spojenou s velkými očekáváními. Ta se však zdaleka nenaplnila podle tehdejších představ.
Revoluce v první řadě přinesla svobodu. S ní souvisí také demokratické zřízení v této zemi, kdy člověk může svobodně volit jakoukoli stranu a preferovat osobnosti, kterým důvěřuje, aniž by za svou volbu, která je narozdíl od minulosti tajná, byl jakkoli šikanován.
Různá hodnocení smysluplnosti revoluce jsou do značné míry ovlivněna právě postojem člověka ke svobodě a jeho konformitou. Pro koho je svoboda jen jakousi nehmotnou iluzí, bez které se obejde (konec konců jakási svoboda existovala vždy a za každého režimu, pouze mantinely byly různě široké), ten pak v souvislosti s dnešní politickou situací, případně i s vlastní frustrací může sám smysl revoluce zpochybňovat.
Jiným, a to dokonce měřitelným efektem porevolučního vývoje je růst životní úrovně, zejména v ekonomické oblasti. To jistě neznamená, že neexistuje skupina obyvatel, pro kterou tato teze neplatí. Nicméně pro velkou většinu občanů této zěmě (i když si to nemusí přiznat z důvodu jakési kolektivní "selektivní amnézie", kdy si mnozí z nás pamatují z minulého režimu jen to, co hodnotí jako pozitivní) je mnohem snadněji dostupný vyšší objem zboží v mnohonásobně větším sortimentu.
S revolucí však byla spojena jedna velká iluze, která pak způsobila velká zklamání. V revolučních dnech se postupně za zbité studenty postavila řada známých osobností a později i významná část občanů této země. Vznikl tak dojem spontánního a morálního celonárodního hnutí proti amorálními režimu. Do předních politických funkcí se dostalo mnoho lidí s vysokým morálním kreditem, byť s malými nebo žádnými zkušenostmi potřebnými pro výkon funkce. To vše vyvolalo iluzorní obraz o jakési morální obrodě národa.
Skutečnost však byla jiná, jak ukázal následující vývoj. Zejména počátek devadesátých let přinesl netušené příležitosti prakticky pro každého. Mnozí je dokázali využít ku prospěchu sebe i společnosti, ale našlo se též nemálo těch, kteří těžili pouze pro sebe na úkor ostatních. Například tzv. velká privatizace měla znamenat rozdělení státního majetku do soukromých rukou, což mělo zlepšit ekonomické fungování původně státních podniků. Díky naivní představě, že co nejdříve musí být stát zprivatizován, a také díky slepé víře v čestné úmysly a poctivost všech, kteří majetek získají do svých rukou, došlo za absence potřebných právních norem k obrovskému rozkradení státního majetku a následným krachům výrobců i bank.
Také politická scéna nás zbavila iluzí. Morální autority se z politiky postupně vytratily, ať už díky své nedostatečné schopnosti zastávat patřičnou funkci, nebo kvůli "málo ostrým loktům". Politika se stala byznysem a dlouhodobé vize nahradila stručná hesla. Politická kultura se postupně přiblížila té hospodské tím spíš, že odpovídá skutečné povaze současných politických hráčů, byť se schovávají za různé masky.
Od dob Sametové revoluce jsme se snad již všech iluzí o nás zbavili. Otázkou je, zda z toho plyne nějaké poučení.
