Václav Havel umřel...

Václav Havel umřel. A v televizi zní Jasná páka….. Mámo! Neper! Chtěla by si jet na výlet? To víš, to tak akorát…. Skvělá hudba. A Jiří Černý ještě žije. To je fajn. Už jsem se o něho taky bála. Dlouho nebyl nikde vidět. Ani u nás ve škole. Václav Havel …. Václav umřel. A s ním jedna epocha. A já, bůhví proč, mám pocit de fin de siécle, i když je rok 2011. Něco se končí… Jaké to bylo?

Kdo tady je schopen roznést letáky na kolej, zeptal se jeden nejmenovaný významný ostravský disident 18. listopadu 1989. Já, přihlásila jsem se. To kuře? Řekl pochybovačně. Bylo mi osmnáct, ale asi jsem vypadala na čtrnáct. Holka politikou nepolíbená, z dělnické rodiny, informačně, co se disentu týče, chudá, avšak tušíc, že to, co se děje, je dobré. A náhodou v disidentském bytě. Jednou nohou v průseru, jako vždy, ale pod ochranou někoho asi nahoře, protože jinak si všechna i pozdější vyváznutí nedovedu představit.

V televizi hraje Mišík. Jo, už má taky bílé vlasy a prý podlomené zdraví. Hraje blues… blues o životě a bílých myších… byla to krásná doba. Schizofrenický Svatý Vincent (co je s ním?) v undergroundovém doupěti s hliněnou podlahou uprostřed nejmenovaného pražského sídliště. A pak portréty mániček na pivní tácky v hospodě na Kampě. Je to pryč. I Václav Havel. Něco se končí. A prý něco začíná. Můj syn mi řekl: proč mám být smutný, že umřel. Vždyť ho neznám. Protože to byl fajn chlap, někdy roztomilý tím svým zadrháváním, a taky vždycky říkal, co si myslí a díky němu to dneska (většinou) můžeme říkat i my, víš? Je mu devět a radši by se díval na PRIMA COOL. Mamko, ten Havel tam bude i zítra, zlobí se.

I ve mně se něco uzavírá. Duch devadesátých let, léta mého postupného prozření. Už jsem velká. Modré nebe nade mnou, mravní zákon ve mně. Chybující a kající se. Odpouštějící. Jako Václav. Proto mi byl tak blízký. Člověk. Kamarád, i když mě neznal.

Teď hrajou v Lucerně Živé kvety. O SVOBODĚ. Svoboda je to, čo nás najviac irituje…zpívají. Teda Lucia Piusi. Hudebně trochu aut, ale opravdové. Má je rád Karel Prokeš z Val – Mezu a Jiří Černý. Jo, jsou moc fajn. Zní velmi svobodně. Svoboda je opojná. A je úplně NEJVÍC, jak říká moje přítelkyně, geniální zpěvačka Vladimíra. Žít svobodně je to nejtěžší na světě a to se od tebe, Václave, musíme učit. Protože tys to dal. (Jo, až na ty ženy, ty prý s tebou dost mávaly J) Ale každý máme svou slabinu.

Měj se pěkně, Václave, a see you later… J