Uřízli mu nos a pak ho upálili!

Kdyby se tehdy řešily nějaké církevní restituce, byl by ten člověk zásadně proti. Chtěl totiž, aby církev byla chudá.

Když se pro někoho stane víra záminkou k politickým hrátkám, když je cestou k dobrému lizu nebo příležitostí k získání cizího majetku, je úplně jedno, jestli je dotyčný křesťan nebo zarytý ateista.  Víra je totiž to poslední, co ho zajímá.  A platí to bohužel v jakékoliv době.

Být ve čtrnáctém století nějaký bulvár, objevil by se nadpis tohoto článku na titulní straně. Lidé mají senzace rádi  a ve středověku bývala taková hezká poprava vítaným zpestřením celkem jednotvárného života. Tresty byly šílené, ale pro tehdejší otrlé diváky zábavné. Je zvláštní, že i když lidé věděli, co je čeká, kradli a loupili bez velkých skrupulí. Nechci domyslet, jak by se chovali, kdyby jim místo plesnivé kobky hrozila teplá cela, místo mučírny, nová posilovna  a na místo otrubového chleba, řízek s bramborem.

Ale středověk dnešními vymoženostmi neoplýval a soudci pohlíželi na každého provinilce, jako na nepolepšitelného zmetka, kterého  je potřeba se zbavit. Nejlépe definitivně. Totéž platilo o jedincích, kteří nějakým způsobem vybočovali z řady. A to většinou z té, nad kterou bdělo oko papežovo, spolu s nechvalně proslulou Inquisitio.

Již záhy po té, kdy se stalo křesťanství oficiálním náboženstvím, objevovali se jedinci, kteří si vykládali písmo svaté po svém a ne vždy s pochopením církevních hodnostářů. Jedním ze zásadních problémů, který nedal papeži a prelátům spát, bylo hlásání, že Ježíš byl chudý a chudí by měl i být všichni ti, kteří kráčí v jeho šlépějích.

A právě slovo "všichni" se z pochopitelných důvodů příčilo především těm, kteří si díky svému postavení v církvi dopomohli k bohatství a blahobytu, o kterém se prostému křesťanovi ani nezdálo.  Pokud se ale pro život v chudobě rozhodl jedinec nebo nějaký mnišský řád, neměla s tím církevní stolice problém. Františkáni nebo Dominikáni byli řády oficiálně schválenými a jejich členové, žijící pouze z milodarů, byli vážení a mnohdy i svatořečení.

Ale jak už bylo zmíněno výše, nesmí se ta chudoba brát plošně a hlavně o tom nesmíte vykládat někde v hospodě,  protože si tím pomalu nosíte polínka na vlastní hranici. Jedním z mnoha, kterým papež "zatopil",  byl i zakladatel sekty Apoštolských bratří Ital Gherardo Segarelli (1240-1300), přičemž v jeho kázáních nezůstalo jen u chudoby. Prosazoval společné vlastnictví, rovnoprávnost mužů i žen nebo odmítnutí vytváření jakékoliv hierarchie. 

Vrchol všeho ovšem bylo, když Segarelli prohlásil : "... muž a žena, kteří nejsou manželé, muž s mužem a žena se ženou se mohou nazí navzájem dotýkat...  k tomu může dojít bez stínu hříchu za předpokladu, že existuje záměr dosáhnout dokonalosti…  „

I když historie ukázala, že nejen mnohým papežům bylo toto stanovisko velmi sympatické, Segarelliho čekal exemplární trest. Ale  je vcelku pochopitelné, že pro prostý a chudobou stíhaný lid se Segarelliho myšlenky líbily a brzy se našel další, kdo na jeho učení navázal.

Tím byl jeho žák,  proslulý Fra Dolcino (asi 1250/1260 -1307), kterého celkem podrobně popisuje Umberto Eco ve své knize Jméno růže. V jeho případě ale už nešlo jen o kázání. Postupně začal prosazovat Segarelliho myšlenky pomocí bohapustého násilí. Těžko říci, co bylo na Dolcinovi více přitažlivého. Jestli to, že si jeho stoupenci uloupili, co si zamanuli nebo velmi uvolněný přístup k sexu. Každopádně se jich shromáždilo kolem něho několik tisíc. Pokud vraždili židy, nebyli nějak zvlášť omezováni. Když ale rozšířili svá tažení na ostatní obyvatele, byla proti Dolcinovi vyslána trestná výprava. Většina dolcinistů skončila s propíchnutým břichem a sám Dolcino byl zajat a následně odsouzen k trestu smrti. Ale samotnou popravu předcházela drastická exekuce. Odsouzenec byl strčen na káru taženou voly a za sledování velkého davu mu katovi pohůnci trhali žhavými kleštěmi maso z těla, uřízli nos a utrhli pohlaví. Nadechnutí se smrtícího kouře na hranici, pak bylo již vysvobozením z utrpení.

Fra Dolcino nebyl poslední, koho nařčení z kacířství přivedlo na hranici. Ať už "zaslouženě", či nikoliv,  zemřely  díky víře  tisíce lidí. A díky víře zemřely tisíce lidí i za Francouzské revoluce nebo za vlády nacistů a komunistů.  Nabízí se tedy otázka, jestli je víra špatná? Na samotné víře nic špatného není, záleží vždycky na lidech. To platilo, platí a bude platit od Bagdádu až po Řím.