Šokující příběh o utajené smrti

Pravda o zmizení dvou rakouských rybářů vyšla najevo po více než padesáti letech. Byli zastřeleni pohraničníky a tajně pohřbeni.

Je to příběh o smrti, o lidské bezcitnosti a chamtivosti, ale také o tom, že nalezení pravdy nemusí přinést jen úlevu, ale naopak ještě větší smutek.

9. října 1956 vychází v rakouském Bild-Telegrafu článek se zajímavým titulkem "Dva otcové rodin uneseni nebo utopeni? Stopy vedou na československou smrtící hranici".  Upozorňuje na zoufalství dvou rodin, kterým se z jednoho rybolovu nevrátili jejich mladí otcové, Karl Benedikt a Walter Wawra.  Ani po dvou měsících pátrání se totiž nepodařilo rakouské policii zjistit, co se v noci ze 4. na 5. srpna 1956 u řeky Dyje stalo.

Rakousko

V rakouském Rabensburgu byly právě hody. To ale nebyla překážka, aby se Karl Benedikt a Walter Wawra  nevydali za svým nočním rybařením. Zamířili na oblíbené místo, kde se do Thaye (Dyje) vlévá říčka Kyjovka, za hraniční čáru. Nesčetněkrát tady roztahovali své rybářské sítě  a vždycky se vraceli s dobrým úlovkem. Hlavně Wawra pak dodával za úplatu ryby půlce Rabensburgu.  Když ale ani ráno Walter Wawra nedorazil domů, vydala se jej manželka hledat. Na břehu řeky ale našla jenom motorku a část svršků. Oznámila tedy podivné zmizení manžela na policii. V rámci pátrání bylo ohledáno inkriminované místo a vyslechnuti svědci. Dle rybářů, kteří se v tu noc v dané lokalitě nacházeli, bylo slyšet silnou střelbu ze samopalů a na obloze zářily světlice. Policie tedy kontaktovala rakouské ministerstvo zahraničí a to pak žádalo po  československém ministerstvu vysvětlení. Nikdy se ho ale nedočkalo a nepomohla ani intervence Mezinárodního Červeného kříže. Nikdo netušil, jestli jsou ti dva Rakušané již mrtví, nebo zavření v nějakém pracovním lágru. Jisté ale bylo, že Československo něco tají. Po deseti letech byli oba prohlášeni za mrtvé, vdovy mohly po svých mužích získat důchod a lidé na celý případ pomalu zapomněli.

Československo

Na rozdíl od rakouské strany, věděly naše úřady zcela přesně, co se té noci stalo.  Především z výpovědí pohraničníků Garajka a Vaňka, kteří měli tu noc hlídku.

“Do 23 hodin 55 minut byl všude klid. Pak jsme něco uslyšeli a vyběhli jsme ven. Asi v desetimetrové vzdálenosti od sebe jsem spatřil člověka. Zakřičel jsem, aby zůstal stát. Pak jsem spatřil jinou osobu. Oba skočili do vody. Pořád prchali k pravému břehu, běžel jsem za nimi a křičel: Stůjte! ale narušitelé míru nadále vzdalovali, začal jsem na ně střílet. Potopili se. Vynořila se jen jedna postava, která chtěla dále plavat. Znovu jsem do toho člověka střílel, tak dlouho, až zůstal i on pod vodou. Když se ten, který zůstal jako první pod vodou, časem vynořil a hrozilo nebezpečí, že by mohl utéci, střílel jsem do něho a baterkou jsem pak osvítil hladinu vody.”

Z pozdějšího ohledání vyplynulo, že Wawra zemřel okamžitě v důsledku tří střelných ran do hlavy, Benedikt byl vytažen z vody a, pravděpodobně již utonulý, několikrát znovu střelen dávkou ze samopalu. Pro pohraničníky to prostě  byli jen "narušitelé míru".

Přestože byli oba zastřeleni na území Československé republiky, tedy jako "narušitelé" státní hranice, nezdálo se zástupci ministerstva vnitra a náčelníku Hlavní správy Pohraniční stráže Ludvíku Hlavačkovi vhodné, aby se o incidentu zaslala Rakousku, potažmo rodinám, sebemenší zpráva.  Případ byl odložen s poznámkou, "Definitivně uzavřeno" a oba mrtví byli tajně pohřbeni na břeclavském hřbitově do hromadného hrobu německých vojáků.

Celá věc by s největší pravděpodobností skončila v zapomnění, kdyby nepřišel listopad 1989, možnost nahlédnout do archivů, ale hlavně snaha případ objasnit.

Největší zájem o získání nějakých informací měl samozřejmě syn, Walter Wawra mladší. Chtěl alespoň zjistit, kde má jeho otec hrob. Všechny dokumenty o uložení zastřelených byly zničeny až na jeden zásadní. Zázrakem se dochovala faktura, kde Okresní podnik služeb účtuje břeclavskému národnímu výboru zhotovení dvou dřevěných rakví pro dva neznámé muže, kteří byli pohřbení do hrobu č.4. Datum odpovídalo.

Smutný osud rybářů Karla Benedikta a Waltera Wawry byl tedy objasněn, byl o tom natočen i dokument "Ztracení otcové" a mohl by být uzavřen. Jenže.

Někdy se stane, že se v tajných archivech najdou tak děsivé věci, že nad tím zůstane rozum stát. Vraťme se tedy na začátek. Kdo byl  Walter Wawra?

V roce 1956 mu bylo 26 let a pracoval jako automechanik a zároveň strážný ropné pumpy u sovětské firmy SMV – Sowietische Mineralölverwaltung – předchůdce dnešního ropného koncernu ÖMV. Zajímavostí je, že firma SMV zaměstnávala pouze členy komunistické strany. 

Wawra byl vášnivý rybář a doma na dvoře měl množství van a koryt, ve kterých plavali sumci, candáti a štiky, které prodával. A jako znalec také věděl, že nejlepší úlovky jsou na československé straně. Což se mu stalo osudným. Byl zde 4. srpna 1956 zastřelen.

 V brzké ránu následujícího dne si přichází prohlédnout zastřelené Rakušany nenápadný muž. Je to agent československé tajné služby.  A tehdy dochází k zásadnímu zvratu. Ve  Walteru Wawrovy identifikuje svého spolupracovníka, agenta s krycím jménem Albert. Z dochovaných dokumentů je zjištěno, že Wawra byl výjimečně dobře placeným agentem Stb. 

Po roce 1948 přecházely přes hranici do Rakouska stovky utečenců. Tato severovýchodní část Rakouska byla v té době sovětskou zónou a utečenci potřebovali někoho, kdo je převede přes hraniční pásmo a schová u místních sedláků, kde čekali na další průvodce, většinou exilové Čechy a Slováky, kteří s nimi šli do Vídně. Úkolem Waltera Wawry bylo zjišťovat jména těch, kteří utečence převáděli přes hranice, i těch, kteří jim pak pomáhali na rakouském území a udat je. Ti pak byli vráceni zpět do Československa. Krutým humorem je fakt, že smluveným signálem při přebírání utečenců na hranici byla píseň "Ta naše písnička česká", kterou si Wawra pískal.

V archivech je například popsán případ agenta Juříka, pracujícího pro americkou tajnou rozvědku CIC. Toho na území Rakouska pomocí alkoholu a uspávacích prášků omámil a spolu se svými kumpány převezl loďkou na naše území a předal Stb.

V břeclavském kině byl promítán dokumentární film Luďka Navary Ztracení otcové. Měl připomenout fakt, že ještě před "pár" lety se na hranicích střílelo, připomenout ztracený život dvou rakouských rybářů, takřka mučedníků. Nechci zlehčovat jejich smrt, ale o tom, kolik životů má asi na svědomí agent Walter Wawra- Albert jsem se z toho dokumentu nedozvěděl. Každopádně je možno říci, že v tomto případě zamlely boží mlýny nebývale rychle. 

Zdroj: relace Radia Ö1,  Spurensuche: Tod auf der Grenze