Okudžava by ho objal a políbil

Zase jsem někde slyšel, že se Bulat obrací v hrobě. Proč? No přece kvůli Nohavicovi a řádu od Putina.

V roce 1983 vydal Kruh přátel mladé hudby pro své členy publikaci "Koně nezkrocení". Byla to sbírka písňových textů Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého. Tehdy,  v osmdesátých letech,  jsme byli všichni v Jazzové sekci nebo v Sekci mladé hudby. Obě tato společenství byla velkým zdrojem jiných kulturních informací, než jaké přinášela oficiální media. A protože je pravidelně provázely problémy s komunistickou státní mocí, měly  jejich publikační i jiné aktivity jakousi aureolu přitažlivé zakázanosti.

"Koně nezkrocení"  přinesly úžasné texty, v nichž jsme tehdy nacházeli jinotaje, které tam možná ani nebyly, ale pro nás bylo automaticky spojeno slovo písničkář se slovem rebel.  Bylo to dáno tím, že v tehdejším Československu bývalo pravidlem, že kdo zpívá s akustickou kytarou a není Lorencová nebo nějaký ten Kamarád táborových ohňů, dříve nebo později bude zakázán. Takže jsme si tak trochu vysnili, že Okudžava, stejně jako Merta, Třešňák a další naši písničkáři,  je šikanován režimem. A to ještě režimem sovětským, což muselo být daleko horší než u nás. 

Je s podivem, že tato představa některé neopustila do dnešních dnů, kdy stačí maličkost. Do vyhledávače zadat jméno Okudžava. Nechci v žádném případě snižovat kvalitu tohoto básníka, jeho dílo je úžasné a obsah básní i písňových textů stále aktuální. Chtěl jsem jen vyvrátit ideu, že se kvůli Nohavicovi obrací v hrobě.

A proč se neobrací? To jednoznačně vysvětluje  Okudžavovo curriculum vitae.

Oba jeho rodiče byli komunistickými funkcionáři. Otec vysoce postavený člen Všesvazové komunistické strany bolševiků, matka sekretářka Okresního výboru strany. V rámci stalinských čistek byli  oba obviněni, otec popraven a matka poslána do gulagu. Bulat vyrůstá u prarodičů a v roce 1942 se přihlašuje dobrovolně na frontu. Zážitky z války se později objevují i v jeho textech.

V roce 1955 nastává v životě Okudžavi zásadní moment, překvapivě vstupuje do komunistické strany. Přesto, co jeho rodině tato strana způsobila. Přesto, co způsobila milionům dalším lidí, vidí v ní jedinou alternativu pro Rusko. Díky tomu pak vydává romány, básnické sbírky, hraje ve filmech, píše scénáře, jezdí do zahraničí a zpívá. Všechno proto, že je skvělý básník a charismatický člověk, ale také proto, že mu to Brežněvům režim dovoluje,  a se dá říci, že ho pěstuje, jako svoji  "opozici“. Muselo být pro soudruhy úsměvné, že jej západ považuje za beatnika a přitom to "beatnické" bylo v pečlivé režii KGB.  U nás bylo například absolutně  nemožné, aby ten, kdo otevřeně odsoudil okupaci v roce 1968, publikoval nebo veřejně vystupoval. Okudžava to sice učinil, ale dál mu vycházely knihy, dál mohl vystupovat.  

V roce 1984 obdržel Řád přátelství mezi národy a od roku 1991 je laureátem státní ceny SSSR. V roce 1990 vystupuje z komunistické strany.

I v naší historii se vyskytují lidé, umělci, kteří vytvořili úžasná lidská díla a přitom byli spojeni s režimem zcela nelidským. Ale to nebyla podstata mého článku. Chtěl jsem jen upozornit na to, že nic není jen černé a bílé. Že je Nohavica stejně dobrý básník, jako byl Bulat Okudžava  a zdá se, že Nohavica stejně, jako kdysi Okudžava, odděluje. Nedokážu posoudit, jestli je to právě u básníků morální, ale je to tak. Proto se Bulat v hrobě neotáčí. Spíš by Nohavicovi k tomu řádu, jako básníku a kolegovi  poblahopřál.