Byla to taková krásná pozdně letní neděle, provoněná začínajícím podzimem. Čas burčáku a zvláštních setkání.
Seděli jsme spolu pod žloutnoucími listy Baga, toho francouzského vinného migranta s ušlechtilým názvem Baco Noir, který je v Burgundsku ctěný a populární, u nás vysmívaný, sázený k pergolám a přístřeškům jako takový psí oříšek mezi odrůdami révy, nezdolný nemocemi ani počasím. Byli jsme dva, co se náhodně sešli.
"Letos bude na víno zas dobrý rok," řekl, jakoby jen tak pro sebe a upil ze sklenky burčáku, zlatého a sladkého jako to odpolední slunce. "Já už jsem ale vinohrad propachtoval," a mávl rukou někam za sebe.
Přemýšlel jsem, kolik mu může být asi let. K osmdesátce určitě.
"Vy jste rodák?" navázal jsem na řeč spíš ze slušnosti, než ze zvědavosti.
"Ale kdepak, já jsem z Valach. Došli jsme sem po válce. Po Němcích jsme dostali barák, kus pole a vinohradu. A taky krávu. Tatíček, maměnka a moji dva bratři a sestra. Já jsem byl nejmladší. Osm roků mně tehdy bylo. Když jsme došli do toho našeho nového živobytí, tak na kamnech byla ještě teplá polévka. Ale nejedli jsme ji. Maměnka to vylila na hnůj. Začali jsme hospodařit, ale žádná sláva, tak z ruky do huby. Otec pracoval ještě jako cestář, tak nějaká koruna doma byla. Já jsem chodil s ostatníma na obecní pásávat. Jednou se mně naše stračena zaběhla až za louku do hájku. A u jedné té břízky trčely z hlíny pěkné vojenské boty. Německé, ne ty ruské filčáky. Tak jsem si řekl, tatíček bude mít radost. A když jsem tu jednu botu vytáhl, trčela z té hlíny noha. Nechal jsem to tak a utekl. Až potom jsem se dozvěděl, že to byli zakopaní SS, co do poslední chvilky bránili celnici. Padli tam všichni. Pak je znova vykopali a někam odvezli, Ale nevím kam. My jsme k tomu hájku chodili chytat sysly."
"Sysly? Na co sysly?" zeptal jsem se překvapeně.
"To když se do města vrátil žid Herzl, prý z Ameriky. Odjeli tam před Hitlerem už někdy v osmatřicátém. Měl tady dva obchody, tak proto se asi vrátil. Komunisti mu ale nakonec všecko stejně sebrali. A jednou mě potkal a říká:“„Pepi chtěl si vydělat?" a já že jo. "Tak běžel a přinesl sysla. Já mu dám korunu." Tak jsme chytali s klukama sysly u hájku a ty nosili panu Herzlovi. A on vždycky říkal: "Pepi snažil se, to je malá sysel. Přinesl větší." A jednou řekl, že už nechce sysly, že to stačí. Protože to bylo akorát, aby dal z těch syslích kožek ušít pro paní Herzlovou kožíšek. A já se nedávno zeptal vnuka toho Herzla, jestli ještě mají doma po bábě ten syslí kožich, ale neodpověděl mi."
Děda se uchechtl a upil s chutí burčáku.
"Když nám po převratu v osmačtyřicátém sebrali pole, tak už otec dělal jenom toho cestáře. Lidi proti tomu scelování, co si pamatuju, ani moc neprotestovali. Nebyl tady u nás nikdo, kdo by měl nějaký velký statek. A to JZD vypadalo ze začátku rozumně."
" A vy jste byl ve straně?"
" Já nikdy, ale otec ano. Jednou přišel z hospody a byl strašný kravál. Vyskočili jsme rozespalí z postelí a běželi se podívat na dvorek co se děje. Otec tam stál a držel v ruce svoji pracovní lopatu. Bylo vidět, že střízlivý zrovna není. Pak se rozmáchl a o švestku ji zlomil. Byli jsme z toho úplně zděšení. "Co to pro živého boha Františku děláš?" křičela matka. Otec se na ni otočil a už klidně řekl: "Ty kurvy mně dneska řekli, že jestli nepodepíšu přihlášku, tak už cestářem nebudu." Tak byl až do smrti komunista."
Dali jsme si ještě jednu dvoudecku té vinné šťávy, které má člověk vypít tolik, kolik má v sobě krve a říjnové slunko nás hladilo po zádech. Dneska byl hezký den.
