O nezdařeném atentátu a lidské zrůdnosti

Neexistuje na Zemi tvor, který by se choval tak, jako člověk k člověku. A  neexistuje ani živočich, který by se vyžíval v utrpení druhých.

Je nutné si občas připomenout, čeho všeho je schopen tvor s hrdým označením Homo sapiens sapiens a je jedno, jestli se to týká milionů Židů v Osvětimi nebo jednoho Francouze na pařížském náměstí. Tohle se prostě už nesmí opakovat.

Ten příběh se neodehrál v žádném hlubokém středověku, ale v době, kdy přírodovědec Linné zveřejnil první klasifikaci rostlin, James Watt si nechal patentovat parní stroj, Haydn skládal své symfonie a ženy okouzloval Giacomo Casanova. Bylo "čistotné" rokokové osmnácté století, kdy muži nosili bílé punčochy a ženy pod sukněmi koše.

Francouzský král Ludvík XV. to neměl lehké. Svými činy si vyráběl nepřátele mezi všemi vrstvami poddaných. Někteří jej kritizovali za politickou neschopnost, jiní za rozmařilost  nebo množství milenek. Ta nejvýznamnější, madame de Pompadour, dokonce rozhodovala, kterého ministra sundat z funkce. Ať už bylo Ludvíkovo vladaření jakékoliv, to nejhorší co jako král dopustil, se stalo 28. března roku 1757.

Všechno ale nastartovala událost z 5. ledna téhož roku ve čtyři hodiny odpoledne.  Když král vycházel z Versailles a mířil ke kočáru, vyběhl z temnoty muž, proklouzl mezi ochrankou a bodl. Nůž prošel kabátem a pronikl do těla. Robert-François Damiens, domácí sluha a náboženský fanatik přišel zabít krále. Potom byl sražen k zemi a vojáky odveden. Krvácející Ludvík zatím spěchal do svých komnat a okamžitě žádal povolat zpovědníka v hrůzné představě, že zemře. Když se objevila královna, prosil ji o odpuštění za své milostné avantýry. Předčasně. Krátký nůž  nepronikl díky kabátu hluboko a způsobil jen povrchní škrábnutí. Ale dříve, než král stačil na sebe všechno prozradit, ze strachu omdlel.

Vcelku humorná historka o zpackaném atentátu a panikou zachváceném králi, by mohla skončit pro Damiense "jen" galejemi, kde by se možná dočkal revoluce a po propuštění by byl  oslavován jako hrdina. Nikoliv. Král nebyl králem dobrotivým. Přestože jeho zranění nestálo za řeč, byl čin označen za regicide, tedy královraždu a trest za ni byl daný, roztrhání koňmi.

Než byl oficiálně vynesen rozsudek, chtěli vyšetřovatelé zjistit s kým atentátník spolupracoval. Nevěřili, že by byl  čin schopný zinscenovat sám. Už jen proto, že to byl člověk velmi jednoduchého myšlení. Tortura k ničemu nevedla a soudce nakonec uvěřil, že neměl komplice. Mučitelé ovšem při všech těch trýznivých procedurách dbali na to, aby jim Damiens u výslechů nezemřel. To hlavní představení mělo teprve přijít.

Již měsíc dopředu byl oznámen termín popravy kralovraha a zahájen prodej vstupenek. První řady na nechvalně proslulém pařížském Place de Greve  byly vyhrazeny jen pro ty nejbohatší  a zájem byl velký. Z Anglie se skupinou příznivců dorazil i poslanec parlamentu George Selwyn, nadšený divák veřejných poprav a známý milovník morbidností a sexuálních zvrhlostí.

Když v březnovém ránu vyváděli  Damiense z cely,  řekl prý eskortě: „La journée sera rude“ („Den bude těžký“). Měl pravdu. Ale co se pak dělo, nemělo nic společného s potrestáním zločince.  Bylo to obyčejné ukájení ega, prezentace "božské-královské" nedotknutelnosti, nadutosti a zrůdnosti.

Nejdříve byla Damiensovi  nasazena Španělská bota a tělo bylo páleno žhavými kleštěmi. Ruka, která krále bodla byla polita roztavenou sírou a do otevřených ran lili pomocníci kata horký olej a tekuté olovo. Kat Gabriel Sanson provedl emaskulaci pohlaví a postupně přivázal jednotlivé končetiny ke koním. Koně napnuli lana, tělo se značně prodloužilo, ale neroztrhlo. Úředníci tedy přikázali katovi naříznout šlachy. Až potom se za bouřlivého  potlesku davu tělo konečně roztrhlo. Údajně ještě živé torzo  bylo spáleno na hranici a popel rozptýlen.

Trest ale čekal i Damiensovy příbuzné. Jeho sestry a bratři si museli změnit jména a jeho otec, manželka a dcera byli vykázáni z Francie. Rodný dům byl zbourán.

Damiensův zločin  a trest je později rozebírán v několika filozofických spisech a objevuje se i v literárních dílech Voltaira, Dickense i Marka Twaina. 

Když v roce 1789 vypukla ve Francii velká revoluce, dalo se předpokládat, že prostí obyvatelé nebudou s aristokraty zacházet  dvakrát v rukavičkách. Gilotinování tisíců bylo sice šílené, ale smrt to byla milosrdná. O vhazování lidí zaživa do pekařských pecí se to říci nedá. Ano, i to se dělo na zvuků Marseillaisy. Někteří tvrdí, že to byla reakce na předešlou krutou a despotickou vládu, zosobněnou i v popravě Roberta-Françoise Damiense. Snad. Ale možná, že všechno to historické násilí je součástí člověčí přirozenosti a je jen otázkou času, kdy znovu vypluje na povrch.