V naší bývalé lidové armádě sloužili občas velmi zvláštní tvorové. Vypadali sice jako vojáci, ale ve své podstatě měli být dávno pacienty rozličných ústavů
Se svým prvním důstojníkem Československé lidové armády jsem se blíže setkal na základní devítileté škole. Jednoho dne k nám přijeli dva mužové, o kterých učitelka řekla, že jsou to náboráři. Dnes se jim říká, lovci mozků, ale kvalita šedé hmoty byla pro ty dva, zcela nepodstatná. První byl z OKD, druhý z nějakého vojenského učiliště. Ostravský náborář to vzal "kratce" a přímo se zeptal, kdo chce být horníkem. Když se přihlásili Pecůch s Malečkem, ocenil jejich rozhodnutí, " bo havířina je fajna robota", učitelce řekl " Česť " a vyrazil na další školu. Naopak majorovi se nedařilo. Po vyjmenování všech skvělých vymožeností, které armáda nabízí, byl zájem nulový. Major tedy také řekl "Čest" a zklamaně odpochodoval.
Na obligátní otázku: "Co bylo ve škole?", jsem tenkrát výjimečně neřekl: "Nic", ale vylíčil, jak jsme byli lákáni. Matce se zvláštně zamžily oči a hlesla: "Tobě by ta uniforma určitě moc slušela, nechceš si to rozmyslet?". Tahle otázka mi připadla tak absurdní, že jsem na ni neměl potřebu jakkoliv reagovat. Ale později jsem se otce zeptal, zda se někdy kolem naší máti nemotal nějaký lampasák. Otci škublo v pravém oku, načež mě odbyl dotazem, kam na tak pitomé věci chodím.
Při mém studiu na gymnáziu mne naše armáda zajímala pouze jednou, a to když jsem sháněl tašku od plynové masky. V ničem jiném se totiž knížky do školy nosit nedaly. Průběh vojenského odvodu a tudíž další setkání s důstojníky, si vybavuji velmi matně. Verdikt "Schopen, odveden" bylo nutné zneutralizovat. A to se nám úspěšně povedlo v restauraci Koruna.
Opravdové seznámení s důstojníky přišlo až na vysoké škole, s povinností obléci jednou týdně uniformu a dostavit se na Vojenskou katedru. Přestože byla osmdesátá léta, Brno v daný den výcviku, zaplavila podivná stvoření v uniformách z let padesátých. Když jsme při fasování nevěřícně hleděli na to zvláštní šatstvo, výstrojní náčelník pobaveně prohlásil: "Té uniformy si važte. Tu máte už jen vy a muklové na Mírově". Při otázce: "A co Wehrmacht, Wehrmacht by nebyl?" klidně poznamenal: „ Humor co? Ona vás ta prdel hošánci přejde ". A měl pravdu. Potupné procházky Brnem ale skončily, když moravskou metropoli navštívil velitel Západního okruhu generál František Veselý, řečený Franta Vápno. Jeho zálibou bylo pravidelné degradování důstojníků, které prováděl hned na místě, strháváním výložek. Z tohoto důvodu, z něho měli všichni lampasáci panickou hrůzu a byli bledí jako vápno, kdykoliv se objevil. Po té co generál u hotelu Internacionál spatřil dvě postavy oděné v něčem, co pomatovalo Ludvíka a jeho cestu z Buzuluku do Prahy, vydal okamžitý rozkaz. Od té doby jsme se museli převlékat až na vojenských učebnách.
Naši školitelé na katedře byli různorodí, ale ve své podstatě zapadali do tří kategorií. První kategorii tvořili důstojníci, kteří měli z nějakého důvodu tak zvaně zaražený postup. Drobné politické prohřešky, materiální škody, případně nepřiměřená konzumace alkoholu. Nic co by stálo za řeč.
Ve druhé kategorii byli "fronťáci". Zasloužilí pamětníci bojů o Duklu se jaksi nemohli rozloučit s armádou, a tak je poslali alespoň učit. My jsme měli dva. Jednomu se říkalo Šedý vlk, ale byl to spíš pěkný pes. Nevěřili byste, co dokáže s koleny udělat zamrzlé pole, plížení a kopřivové kalhoty. Ten výstrojní náčelník měl pravdu, prdel nás tehdy skutečně přešla. Druhý "fronťák" pocházel někde ze Slovenska. Za války měl na starost všechno, co se týkalo výbušnin a min. Psychicky náročná práce se na něm podepsala. Dvouhodinu výuky zahajoval tento hrdina válečných plání otevřením láhve rumu, a když končila, odhazoval ji dopitou do koše. Na naší katedře byl vlastně i za trest. Během jedné silnější zimy požádali košičtí železničáři o pomoc armádu. Jednalo se o rutinní práci. Malými náložkami se trhalo zmrzlé uhlí, aby pak bylo složeno z vagónů. K provedení úkolu byl vyslán náš "fronťak" a zřejmě posilněn svým oblíbeným nápojem více než obvykle, vyhodil do povětří spolu s uhlím celý vlak.
Třetí a nejzábavnější kategorii tvořili blbci a to vesměs, blbci aktivní. Ti byli pro normální fungování v armádě nepoužitelní. A obava, že způsobí nějaký mezikontinentální konflikt, byla vcelku reálná. Jednou při probírání problému balistické křivky, což je oblouková dráha střely, byla jednomu z těchto "expertů" dána všetečná otázka, zda dělo položené na bok, bude střílet za roh. Důstojník se zamyslel a prohlásil: "Teoreticky je to možné, ale v praxi se to nepoužívá".
Když jsem katedru dokončil a pak sloužil už jako "špagi" absolvent, byla důstojnická část útvaru stejně rozmanitá. Vzpomínám na hypochondrického kapitána, proviantního náčelníka, kterého běžní vojáci absolutně nezajímali. Většinu času totiž věnoval studováním různých chorob, jejichž příznaky na svém těle okamžitě nalezl. Nutno říci, že mnohé z nich se na našem území nikdy nevyskytovaly Nadporučík "východňár", který se česky nenaučil, slovensky zapomněl a navíc se snažil používat odborné výrazy typu: "Macháček ja z vás urobím exceletný (exemplární) prípad, nebo " vojak se musí umet chovat a byt k ženám vždy galanterný (galantní) a diametrální rozdíl byl diagonální.
Ovšem všechny výše zmíněné "pacienty" předčil jistý nadpraporčík, bývalý báňský záchranář, s nímž jsem měl jednou službu, coby pomocník dozorčího útvaru, pro zasvěcence "malý kůň". To že během služby spořádal v tašce přinesených deset láhvových piv, by mě až tak nepřekvapilo, to, že mi vyprávěl půlku služby hrůzostrašné zážitky z bývalého zaměstnání, mně nevadilo. Dostal mě až po dopití asi sedmého piva. Ačkoliv do té doby konzumoval mok přímo z láhve, vytáhl najednou ze skříňky skleničku a se slovy: " Teď ti mladej ukážu, cos v životě neviděl", ji rozkousal a snědl.
Inu - i takoví byli moji důstojníci, když jsem válčil za soudruha Dzúra.
