Když někde žijete pár let, může to být pro vás hororová záležitost, jízda jako na tripu nebo taky láska na celý život. Tohle všechno pro mne znamená Brno.
Burza
V Brně fungovala burza už v době hlubokého socialismu. Neměla ovšem podobu té vyhlášené newyorské, makléři se zde z propadu akcií nezasebevraždili a už vůbec nesídlila v nějaké honosné budově. Nacházela se v parku pod Janáčkovým divadlem a neobchodovalo se tady se zlatem ani s galony ropy. Nejžádanější komoditou byly černé placky, kterým se obecně říká, vinily. Nabídka elpíček i singlů byla pestrá, a protože v běžných obchodech to byly tituly nedostupné, prodejci si na nezájem fandů hudby nemohli stěžovat. Je pravda, že se občas objevila i nějaká rarita v podobě krokodýlí čelisti nebo husarské šavle, ale to byly výjimky. Desky, které doputovaly různými cestami ze západu, se zde nabízely z dnešního pohledu za docela horentní sumy. Běžná cena byla 300 Kč za LP, což v té době představovalo 100 piv. A tak jsme šetřili, chodily na brigády a jednou za čas si nějakého toho svého oblíbence koupili. Ale také jsme vyráželi jen, jak se říká, na čumendu a brali se zbožnou úctou do ruky třeba poslední titul Pink Floyd.
Pravidelnou "atrakcí" burzy byl příjezd veřejné bezpečnosti, po kterém následoval zběsilý úprk prodejců i těch co draze nakoupili.
Chtěl jsem si tehdy koupit Velvet Underground, tu desku s banánem Andyho Warhola, ale náhlý zásah VB a konec burzy znamenal, že tentokrát z toho nic nebude. Z prázdných papundeklovým futrálem a zklamaný jsem se vydal do centra. Na schodech k divadlu mi zastoupili cestu dva příslušníci. Nevěřitelná kopie z filmu Svatba jako řemen. Zatímco ten starší mlčel, "Pucholt" to vzal zostra.
" Co jste tady dělal!?"
"Nic"
"Nebuďte drzý. Vy jste nakupoval!"
"Nenakupoval"
"A co teda máte v tom obalu!?"
"Nic"
Otevřel jsem obal a ukázal to nic.
"Tak jste prodával!“
"Neprodával"
"A na co máte teda ten obal!?"
"Na desky"
"Tak vidíte"
"Co?"
Zřejmě to toho staršího policajta přestalo bavit a tak nám do našeho duchaplného rozhovoru skočil.
"Máte občanku?"
"Mám"
Podal jsem mu ji a on v ní začal listovat.
"Vy nejste z Brna a nemáte v občanském průkazu ani razítko zaměstnavatele. Jak to vysvětlíte?"
" Já tady studuju"
"Pucholt" to vzal znovu do ruky.
"Tak předložte nějakou průkazku"
"My průkazky nemáme"
"Tak co máte?"
"Index"
"Tak ho předložte"
"Nemám ho u sebe"
"Tak to si vás budeme muset prověřit. U nás!!!“
"Pucholt" se tvářil, jakoby dopadl největšího zloducha států RVHP. Starší ale chytl kolegu za rameno a odtlačil ho kousek stranou.
" Poslouchej Zdenku, za chvíli nám končí služba. A za hodinu začíná fotbal. Než ho prověříme a sepíšeme, bude poločas pryč."
"Pucholt" byl z toho zklamaný a očividně smutný.
"Tak pro tentokrát to vyřešíme napomenutím. Ale jestli se to bude opakovat, tak vás to bude hodně mrzet!"
Ani mi nezasalutovali a odkráčeli. Ale já jsem byl v tu chvíli rád, že i brněnští policajti občas musí na fotbal.
