Když s čerty nejsou žerty

Mikulášská nadílka může skončit různě. Někdy na záchytce, jindy třeba  u rozvodového řízení. Ta naše skončila takto.

Stalo se to v době, kdy ještě Gustáv Husák seděl neochvějně na Hradě a mandarínky zavoněly jen v prosinci. Tehdy za mnou přišel kolega Zdenek s prosbou, udělat pro jeho holky Mikuláše. Já tyhle maškarní atrakce nemusím, ale nakonec jsem mu to odkýval. Stejně jako Karel, coby čert a sekretářka ředitele Soňa, které byla přidělena role anděla. Mimochodem, na podnikových večírcích anděl nebyla ani náhodou.

Pár dnů před nadílkovým večerem jsem se zastavil u objednatele Zdenka, doladit některé detaily. Hned jak jsem se usadil v křesle, přiřítily se dvě komety. Holky jako přes kopírák. Dlouhé blond vlasy do půli zad a na čele zastřižená kastrůlková ofina. Jen ta starší byla o hlavu vyšší. Obě tak kolem desíti let.

"Tak co holky, jak se těšíte na Mikuláše?"

"Nóó," protáhla starší Martina, "my se těšíme spíš na čerta."

"Na čerta? Proč na čerta?" zeptal jsem se překvapeně.

"Protože s čertem je větší sranda," vstoupila do debaty i mladší Jana.

"V loni, když začal dělat to hudry, hudry, tak ho Martina píchla špendlíkem do zadku a urvala mu ocas."  líčila s nadšením Jana.

"A  já ho gřafla do ruky a kopla do nohy."

Otec Zdenek pokrčil rameny a jakoby omluvně se pousmál. 

"A co na to ten čert?" zeptal jsem se pobaveně.

"Řekl, že se na takovou  nadílku může…,“ řekla trochu zklamaně Martina.

"No tak Martino!" skočil jí do řeči otec.

Jana zatím odběhla do pokojíčku a vrátila se s paličkou, co se na ní nosí lampióny.

"Tímhle ho zbičuju a pak mu nakopem," prohlásila Jana a názorně exekuci  předvedla.

Rozloučil jsem se a poněkud s obavami odjel domů

Na druhý den jsem usoudil, že musím budoucího čerta Karla varovat. Kupodivu ho nechal plán těch sadistických  dračic v naprostém klidu.

Domluvili jsme se, že se sejdeme u nás doma a skutečně v pět odpoledne zazvonil zvonek a za dveřmi stál anděl. Jenže místo Soni, se v převleku opíral o futra její manžel Pepa.

"Víš, Sonička má ty ženské problémy, ale trvala na tom, že za ni musím zaskočit," vyhrkl Pepa a dral se dovnitř. Ale jestli na Soně andělská říza elegantně splývala, tady to vypadalo, jako když natáhnete pyžamo na barel. Prostě děs.

"Dobrý, ne?" prohlížel se zálibně  Pepa v zrcadle.

"Jak dobrý?! Odkdy má, ty vole, anděl knír?" poznamenal jsem věcně.

"Neboj. To jsme se Soničkou vyřešili," řekl Pepa a natáhl si přes vousy jakousi pofidérní roušku.

"Teď jsi to teda vylepšil," řekl jsem rezignovaně.

Než to stačil okomentovat, rozezvučel se zvonek po druhé. Kdybych tohle zjevení potkal sám v lese, tak nejenže vezmu nohy na ramena, ale možná položím i něco, ne na pařez, ale do kalhot. Karlův čert si nic nezadal s těmi proslulými rakouskými.

"Tak tohle jsi opravdu přehnal," hlesl jsem.

"Nevím, jestli přehnal, ale vím, že  tohohle čerta nikdo píchat špendlíkem do prdele nebude," prohlásil lakonicky Karel a vytáhl odněkud z pod kožichu placatku slivovice.

" No to je super. Jeden vypadá jako nějaká šílená tlustá doktorka se zlatou hvězdou nakřivo, druhý jako obluda z vesmíru," řekl jsem zdrceně.

"Hlavně, že ty jsi švihák Mikuláš," prohlásili s úšklebkem sborově.

Ve Zdenkově paneláku jsme vyjeli výtahem do čtvrtého patra a seřadili se před jeho dveřmi. Čert zařinčel řetězem a já zazvonil. Kupodivu se ale otevřely dveře naproti u souseda.

"Dobrý večer, nemohli byste také k nám?" zeptal se oteplákovaný muž. Nejdřív se k němu otočil anděl, pak i čert. Když je chlap uviděl, nečekal na odpověď a okamžitě zabouchl dveře. Bylo to asi horší, než jsem si myslel.

Kdybychom nestáli v té úzké panelákové předsíni v zástupu, dopadlo by to všechno asi  jinak. Zatím osazenstvo bytu vidělo jenom mne. O šatní skříň už byla opřená "rákoska" a bylo zřejmé, že holky Mikuláš absolutně nezajímá. Čekali na čerta, jako dravci na kořist. Ustoupil jsem tedy stranou. Nejdříve jsem uviděl v těch dětských očích překvapení, které okamžitě vystřídal nefalšovaný děs. Zatím co ta starší Martina zajela s ječením za šatníkovou skříň, menší zůstala úplně zkoprnělá na místě. Bylo jasné, že tady jsme s nadílkou skončili. Když se za námi zavřely dveře, Karel prohlásil s uspokojením: "Vidíš, já ti hned říkal, že žádné píchání nebude."

Na druhý den nepřišel Zdenek do práce. Po dlouhém vyzvánění zvedl telefon a já se ho zeptal, jak to dopadlo, stroze odpověděl: "Ona nemluví," a položil. Naštěstí se Janě  asi po týdnu vrátila řeč, a když jsem ji před nedávnem potkal a vzpomenul tu mikulášskou historku, vzala to s humorem. Jenom mi řekla, že od té doby nesměl Mikuláš s čertem překročit práh jejich domu.

Nevím, jestli i na blonďaté holky platí pořekadlo o božích mlýnech, ale v tomto případě to zafungovalo stoprocentně.