Ale nejen oni. Můžeme ho spatřit na hřebenech střech kostelů i obyčejných domů. Ten pták byl totiž oblíben už ve starověku. Jak to s tím kohoutem tedy je.
Záliba Keltů v uctívání zvířat je dobře známá a pestrá. Vedle koně, kance nebo jelena byl posvátný i kohout. Také Řekové si ho vážili. Byl spojován se Sluncem, jehož zosobněním je bůh Apollón, a proto se kohout stal jeho zvláštním atributem. Jako v mnoha jiných případech se dobře hodil i křesťanům. Společně s jehnětem je kohout spojován s Kristem, jako světlem a vzkříšením. Stejně jako Mesiáš i kohout oznamuje den po noci, světlo, které přichází po tmě. A nejen to. Stal se také upomínkou na známé Ježíšovo proroctví:
Vtom kohout zakokrhal podruhé. Tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: "Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A dal se do pláče. (Mk 14,53-54.66-72)
Jestliže je tedy na kostelích a katedrálách kohout především z náboženských důvodů, na hřeben střech domů měl plnit úlohu ochránce. A to nejen před požárem, ale i před vším zlým co by mohlo dům a jeho obyvatele potkat.
Ale co ti Francouzi? Z výše uvedeného by mohlo vyplývat, že si ho vybrali právě pro jeho pevné ukotvení v lidských dějinách i v křesťanství. Pravda je docela jiná a mohou za to vlastně Římané. Legenda vypráví, že když v roce 52 př.n.l. Julius Caesar obléhal Gergovii, vyzval keltského vůdce Vercingetorixe aby se vzdal. Ten opáčil, že ani náhodou, že budou bojovat jako kohouti. Římský vojevůdce tedy nechal připravit k večeři dušeného kohouta a pozval na ni také Vercingetorixe, aby při ní podepsal kapitulaci. Chtěl ho tím sice ponížit, ale jak už to bývá, kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Vercingetorix na večeři nepřišel, Římané dostali pořádně na frak a Caesar je začal označovat za kohouty. V latině se kohout řekne gallus a keltské území bylo tedy pojmenováno Galií, Kohoutkovem.
Ale až do renesance se Francouzi s kohoutem neztotožňovali. Ba právě naopak. Ve středověku byl používán v různých pamfletech a satirách ve srovnání s orlem, jako symbol obyčejného vesnického primitiva. Teprve renesanční učenec Paul Émile rozšířil v 16. století zkazku, že kohout je od nepaměti znakem Galie, a tedy prvotních obyvatel Francie. Ale nikdo, kromě Paula to nebral nějak vážně a panovník si ponechal raději svého orla.
Kohout se ale naopak náramně hodil francouzským revolucionářům: Zatočili nejen s Ludvíkem, ale i s královským symbolem a po roce 1789 kohout nahradil orla. Úředně potvrzen se stal oficiálním znakem Francouzské revoluce, tedy celé Francie.
Pak ale začínají typicky francouzské kohoutí hrátky. Napoleon I. kohouta roku 1805 zrušil a vrátil se k orlu. Občanský král Ludvík Filip naopak vyhověl lidu a v roce 1830 vrátil kohouta na své místo. Napoleon III. opět odstranil v roce 1852 kohouta a zase vyhrál orel. Ovšem jen na necelých dvacet let, kdy se s konečnou platností stává kohout znakem francouzské republiky na paměť revoluce.
Jak už se mi mnohokrát potvrdilo, Francouzi jsou skutečně zvláštní. Neznám totiž jiný národ, u kterého by byl státní symbol i součástí národního jídla.
