"Já tady přistěhovalce nechci"

Zrovna se vrátil z Paříže, z toho města, kde těžko budete hledat národ, který by zde neměl svého zástupce. Paříž měla pro každého vždycky otevřenou náruč.

Byla to jeho plánovaná dovolená, návštěva města, o kterém  hodně slyšel a toužil jej vidět. Byl jsem zvědavý na jeho dojmy. Sám jsem tam byl několikrát a vždycky mne uchvátila. V žádném jiném evropském městě jsem nezažil tolik cizokrajných vůní, tolik pestrosti v hudbě nebo třeba v jídle. Paříž mne bavila a bavilo mne nechat si o ní vyprávět.

On ale mlčel. Zdál se mi zklamaný a smutný. Na otázku co bylo špatně, odpověděl stroze: “Báli jsme se."

Překvapilo mne to. Já jsem tam  kupodivu nepociťoval nikdy nějakou obavu. A to i tehdy, když jsem třeba sám sestupoval z Montmartru a místní černoši mi nabízeli ten známý přívěšek eifelky a v druhé ruce drželi igeliťák s nějakým francouzským ředidlem. Ale je také pravdou, že bych se do Saint-Denis, 19. okrsku nebo Bouloňského lesíka v noci neodvážil. Tam vládly  muslimské gangy a četníci zajížděli jenom v nejnutnějších případech. 

"Navštívili jste nějakou "zakázanou zónu“?“

" Ne, byli jsme jenom v centru Paříže."

" A proč ten strach?"

"Oni jsou všude a jsou moc zlí. Obtěžují, kradou na ulici, pokřikují na ženy."

"Kdo?"

"Ti přistěhovalci. Nesmíme je tady mít, jinak to bude špatně." 

Možná se bude zdát, že je to jen povrchní pohled obyčejného turisty. A možná by tomu i tak bylo, kdyby se nejmenoval Quang Dung a nebyl Vietnamec a vlastně také přistěhovalec. 

Soucítím s těmi, co museli z nouze opustit svoji vlast a také nepovažuji náš stát nějak ohrožený migraci, ale i tak bych nerad někdy od Quanga slyšel říci: "Byli jsme v Praze a báli jsme se." O to bych skutečně nestál.