Gitans - cikáni po francouzsku

"Svoboda je poznaná nutnost," prohlásil kdysi jeden vousatý chlapík. Měl pravdu. Cikáni to ale věděli od nepaměti.            

11. listopadu 1958  u nás vstoupil v planost "Zákon o trvalém usídlení kočujících osob". Těmi kočujícími osobami byli samozřejmě cikáni a zákonodárci usoudili, že kočování je nemoc a jejich zákon dobrým lékem. Mýlili se. Nebyla to nemoc, byl to životní styl.

Jeden můj kamarád se těší na důchod. Má svůj plán. Chce koupit karavan a vyrazit do světa, chce být alespoň na chvíli  "Na cestě" a  do určité míry svobodný. Když jste "na cestě" celý život a vaši předkové zrovna tak, je právě tato svoboda nejen poznanou, ale i samozřejmou nutností.  Pochybuji, že by se zrovna francouzská vláda inspirovala při řešení cikánské otázky Karlem Marxem, ale v tomto případě to tak vypadá. Na rozdíl od té naší, komunistické, ponechala Francie svým Gitans svobodu rozhodnutí.

Když jsem poprvé cestoval Francií a viděl na loukách u měst a vesnic stovky luxusních karavanů, myslel jsem si, že je to jen nějaké podivné kempování. Francouzi mají někdy zvláštní nápady. Až později jsem se dozvěděl, že jsou to francouzští cikáni, putující od města k městu. Dnes už ale ne na voze s plachtou, ale v obydlích na kolech, ze které by se nemusel stydět vůbec nikdo.

Tohle kočování probíhalo a částečně probíhá i dnes následujícím způsobem. Zástupce Gitans zajde na radnici, kde mu určí vhodný pozemek pro táboření. Je to většinou tam, kde je možné se napojit na elektřinu a zdroj pitné vody. Dříve platila podmínka, že na daném místě nesmí setrvat déle než 40 dní. To mělo za následek, že drtivá většina dětí nikdy neviděla školu zevnitř. Po zrušení limitu doby táboření se sice počet dětí navštěvující školu zvýšil, ale stále je to velmi nízké procento. Úroveň gramotnosti i všeobecné vzdělanosti není nejlepší.

Dle našeho pohledu bychom si pak mohli myslet, že nízká vzdělanost a častá změna působiště vede v daném místě ke zvýšení kriminality. Není tomu tak. Kočovní Gitans vždy pracují.  Jako řemeslníci a dělníci na stavbách, při sklizních ovoce a vína, při udržování zeleně. A díky tomu jsou to, na naše poměry,  Rómové bohatí. Pak celkem běžně dochází k tomu, že si "bílá" holka nebo kluk vybere partnera mezi Gitans. Poněkud nezvyklý se může zdát i počet dětí v rodině. Většinou jsou to dvě, maximálně tři děti.

Statistiky, udávající počet francouzských kočujících cikánů se liší. Někdy je to více než polovina, někdy jen pětina. Každý má možnost si zvolit styl svého života. Zdálo by se, že Francie našla způsob, jak bez problémů může vedle sebe žít většinové obyvatelstvo vedle povahově rozdílného etnika. A důkazem je snad  i to, že rasistické útoky proti francouzským cikánům takřka neexistují.

Ale co ty děti? Budou do konce života kočovat a stejně jako otec, sbírat na podzim jabka, nebo prát prádlo a vařit večeře, jako jejich matka?  Pomohly by nějaké francouzské sociální pracovnice, zájmové recitační kroužky nebo záchranné organizace? Jak znám Francouze, řídí se spíš heslem "co tě nepálí, nehas". Jsem ale přesvědčený, že i když se Jean nestane právníkem a Rebecca učitelkou, budou na té další louce u města XY, ve své svobodě určitě šťastní. A o to přece jde.