...důverně a velice hlasitě sdělovala právě příchozí dáma prodavačkám za pultem a významě se pŕi tom rozhlížela, aby zkontrolovala, jestli ji všichni lidi v obchodě slyší. Slyšeli.
Znuděné prodavačky okamžitě ožily: -Neblbni, fakt, to není možný. Dámy se zřejmě znaly, protože si tykaly. -Jo, fakt, stojí před obchodem u vchodu a obtěžuje tam asi desetiletou holčičku, pokračovala vzrušeně ona dáma. To už se kolem srocovali lidi. Dáma pokračovlala:- No jó, fakt, někam ji chtěl asi zatáhnout a ta holčička se brání, kope do něho a mlátí ho a on ji tahá za ruku. Bojová nálada stoupala ćím dál tím víc. Pak někdo vykřiknul: - Ženský, jdeme jí na pomoc. Jak vypadá? -No má na sobě takové červené tričko s dlouhým rukávem a dlouhé vlasy. To už jsem nastražila uši i já. Dav odhodlaných záchranářek se hnul k východu. Já se dala do běhu, abych tam byla dřív, neboť jsem tušila, o co kráčí. I ze mě se stala záchranářka. Ne že bych se hnala zachraňovat úchyla, ale vlastního muže. Ona holčička v červeném tričku byla totiž moje dcera. Když rozohněné dámy slyšely, že mluvíme nějakou podivnou řečí, zklamaně prohlásily:- Nechte je, vždytˇ to jsou jen nějací cizinci. A rozešly se. Bylo po představení.
Ona podivná řeč byla švédština, úchylák můj muž, který se snažil zkrotit naši rozzuřenou dceru, která se na něho ve vzteku vrhala.
Tedˇ si ŕíkáte, co to má za nevychovaného hajzlíka. Mlátí klidně svého tátu a ještě k tomu na ulici. To by si žádné české dítko nedovolilo. Možná máte pravdu. Já se snažila uplatňovat přísnou českou výchovu, leč marně. Žiju v zemi, kde dle zákona nesmíte vlastnímu dítěti dát pár facek, na zadek a ani ho jinak tělesné trestat, ale máte vychovávat rozumnou domluvou. Nějak se mi to vymklo z rukou. Z holky je chvílemi nevycválaná malá Švédka s móresy, které já odmítám akceptovat, jenomže dle śvédského tatíka jsou ok.Někdy mi na rozumnou domluvu chybí síly a i argumenty. Ne že bych byla nějakou mlátičkou a pŕívrženkyní násilí, to opravdu ne, ale někdy pár facek neuškodí.
Možná že i já za ta léta ve Švédsku v lecčems slevila. Určitě, ono to vlastně ani jinak nejde. Proto jsem třeba zase reagovala já, když jsem byla svědkem této příhody. Seděli jsme na Rozkoši na lavičce, jedli zmrzlinu a pozorovali kolem procházející lidi. Šla kolem mladá rodinka. Holčička, asi tak dvouletá, chtěla, aby ji tatínek vzal do náručí, že ji bolí nožičky. Dostalo se jí strohé odpovědi, že ne, že to má vydržet. Holčička se ale nedala a ještě jednou nesměle zakňučela, že chce nést. Načež jí tatík plácnul přes zadek a bylo po diskuzi. Žásné dlouhé cavyky.
Nedávno jsem se na internetu dověděla, že i v Česku se uvažuje o zákonu zákazu tělesných trestů dětí. Kdo ví, třeba za pár let nebude raritou taková scénka, jakou sehrála má dcera před obchodem. A unuděné prodavačky přijdou o rozptýlení.
