Vzpomínky nekuřáka na doby kuřácké II

aneb o tom, jak mě přešla chuť na cigarety.

Léta, kdy jsme chodili kouřit do zastrčené autobusové zastávky, křovin parku, na záchodky zimního stadionu při veřejném bruslení nebo později do našeho brlohu zvaného KaSuČa, což byl zastrčený, polorozpadlý kiosek v parku sokolovny, rychle pominula a my dospěli do věku, kdy jsme se nemuseli ukrývat, ale mohli si zapálit na veřejnosti bez toho, že nás zase někdo práskne. Byli jsem najednou dospělí i bez té cigarety.

Cígo mě pak provázelo životem jako věrný společník desítky let. Dodávalo jakýsi pocit sounáležitosti. Poď, dáme si čmudku. Kuřáci měli vždycky o čem mluvit, v jejich bolmající společnosti bylo nějak veseleji, díky cígu se snad lehčeji seznamovali. Nemáš oneň? A pak už se další konverzace odvíjela sama od sebe...

Že bych měla přestat, to mě nikdy nenapadlo. Ani jsem nechtěla. Naléhání mámy jsem odháněla mrzutými výlevy. Nemoce z kouření se mě netýkaly, to jen těch druhých.  Zastávala jsem filosofii pštrosí taktiky - strčit hlavu do písku a je po problému.

Právě jsem se přehoupla přes čtyřicítku. Taková menší krizička, ježkovyvoči, už mi táhne na padesát. Proto ta strašná únava. V práci stres, není divu, že mi pořád bolí žaludek, to zase přejde. Po každém jídle strašné křeče v břiše. Tohle utrpení bych nepřála ani svému úhlavnímu nepříteli. Nějak jsem taky zhubla. Zbavit se pár kil bez námahy není zas tak špatný, usoudila jsem spokojeně. Jenže těch kil ubývalo čím dál tím víc. A s nimi se mi smrskával i můj jídelníček, ze kterého jsem vyškrtávala jedno jídlo za druhým. Nakonec jsem se odvážila jíst už jen suchary a k tomu trochu vody. Po sucharech nebyly křeče tak strašné. Jak trestanec. K doktorovi jsem odmítala jít. Kdoví co mi najde. Nakonec na nemoce nemám čas, oddalovala jsem návštěvu u něho. 

Byla neděle a mně bylo děsně mizerně. Křeče se nedaly vydržet. A to jsem ani nic nesnědla! Proč mám horečku? Asi budeme muset na pohotovost, tohle zavání. Vyploužila jsem se na verandu, nohy jako želé, abych si před cestou doplnila hladinu nikotinu a taky se  uklidnila. Dala jsem si dva tři prásky a cígo típla. Světě zboř se. Vůbec mi to nechutnalo! A taky jsem neměla sílu zvedat ruku s cígem k puse.

Na pohotovosti mě odkázali do čekárny. Bolesti břicha nemají prioritu, musím si počkat. Čekali jsme 6 hodin.  Pak bylo najednou strašně naspěch. Akutní operace.  Počítej si a čuchej. Narkoza mi smrdí, že se mi obrací žaludek, byly moje poslední myšlenky. Stihli to. Chybělo málo a mohlo být po mně.

Ve špitále jsem pobyla týden. Z morfínu se mi dělalo blbě, stejně moc nepomáhal, nejradši bych bolestí vyla jak pes na měsíc. Ale mohla jsem jíst. Konečně. Všechno! Bez následujících muk. Na cígo jsem ale nějak neměla chuť. O to líp, do kuřárny  bych se stejně nedobelhala. No co, dám si, až se odsuď dostanu.

Doktor si ke mně přisedl na postel, pronesl něco v tom smyslu, že operace se podařila a že ať si prý v brožurce přečtu, co jako to mám za nemoc. Nechala jsem ji ležet dva dny na nočním stolku než jsem se odvážila podívat.

Mám Crona. Prý postihuje hlavně kuřáky. Budu se s tím muset vláčet do konce života. Nevyléčitelná chronická nemoc střev. Hlavně že to nebyl rak, ulevilo se mi.  Někdy pomůže operace, lepší životospráva a v nejhorším se musí udělat stomie, dověděla jsem se. Tak takhle nikdy nechci skončit, s pytlíkem. Hrůza.

Rozhodla jsem se, že přestanu kouřit! Ale stejně jsem sama sobě nevěřila, že to dodržím. Někde v koutku duše se mi nikotinový rarach vítězoslavně vyškleboval. Jak mě pustí ze špitálu a naskytne se první příležitost, určitě neodolám. Po jídle si musím přeci dát čmudku, stejně tak jako ke kafi, jako vždycky. A co pak, až mě někdo rozčílí, pohádám se s chlapem nebo s dítkem? Bez cigarety se neuklidním. Stres se nedá bez kouře vydržet. A co čmudka za odměnu? Jak sebe sama odměním, když si nebudu moct zapálit?

Prošla jsem všemi krizovými situacemi a vydržela jsem. Už 6 let. Kuřáci mi dneska připadají jako směšné postavičky. Drží  se své "zasloužené" cigarety jako veš kožichu nebo jako malé dítě dudlíku. Taky jsem taková byla.

Dlouho jsem na polici u koupelny schraňovala poloprázdnou krabičku cigaret i s onou nedokouřenou poslední cigaretou. Pro všechny případy. Takový pocit bezpečí. Jako důkaz toho, kdo rozhoduje, kdo má nad kým moc. Nakonec jsem se jí škodolibě vysmívala, jak si tam leží a marně mě láká. Asi tak po roce  ji zdědil muž. Zbavila jsem se jí s dobrým pocitem. Nazdar a hotovo. Táhni. Už tě nepotřebuju. Už tě ani nechci. Má úcta. Pocit vysvobození. Fakt. Bez nadsázky. Já vím, kuřáci mi stejně neuvěří a považují celou tuhle historii  za blábol. Aťsi. Já jsem přešťastná, že jsem se vymanila z tak hloupé závislosti.

Jedno ale nevím. Co je příčinou, že jsem přestala kouřit aniž bych vlastně chtěla? Co mě, zapšklého kuřáka, motivovalo natolik, že jsem zvítězila. Byla to narkoza, která mi nějak chemicky zpřeházela záhadné mozkové spoje a vygumovala z nich touhu po nikotinu? Nebo mě podvědomě ovlivnila hrůzná představa stomie? Třeba mi konečně došlo, že kouření je opravdu pěkná volovina. Nevím. I když mi občas začouzený rarach našeptává, ať to zkusím znovu, jednou jedinkrát, nemám zájem. Nechci. Zřejmě jsem si už vykouřila osudem mi přiřknutý příděl jedovatých tyčinek. Cigarety ztratily nade mnou svou moc. Na věky věků. Hurá.