Vrchol drzosti

aneb o tom, že liská podlost nezná mezí.

Do butiku vešli   současně dva  starší kluci a jedna žena s malým dítetem na ruce. Kluci byli na dálku podobní synům jedné  mé známé, proto jsem jim nevěnovala zvláštní pozornost, asi je matka  zase poslala na obhlídku, pomyslela jsem si, vždycky to tak dělá, padne-li jim něco do oka, přijde pak s nimi na nákup. Žena šla k regálu s oblečením pro mimina.

Pomáhala jsem  právě  jedné zákaznici s výběrem jakéhosi svetříku pro vnučku, nemohla se rozhodnout. Nechala jsem jí  tedy čas na rozmyšlenou a šla  k ženě s dítetem, abych  jí pomohla, není lehké najít správnou velikost s dítetem v náručí. Žena však zavtěla hlavou a dala mě najevo, že švédsky nerozumí  a o pomoc nestojí.

Kluci byli s výběrem  rychle hotovi, pomyslela jsem si, protože už stáli u pokladny.  Omluvila jsem se zákaznici, která stále ještě nadospěla k názoru, co vlastně chce koupit.  Na pultu ležely dvě bundy. Jak se  také ukázalo, synové známé to  nebyli, tyhle dva kluky jsem tu ještě nikdy neviděla.

" Tak jste si vybrali?" zeptala jsem se a chtěla  bundy namarkovat.

"Ne, my je nechceme," prohlásil starší kluk. Švédsky mluvil celkem obstojně, avšak s cizím přízvukem. Mohlo mu být tak kolem dvaceti, černé kudrnaté vlasy, pečlivě oblečený, žádný hajdalák, původem snad někde z Iránu, či tak nějak.

"Táta ty bundy tady koupil před týdnem, mě se nelíbí a mýmu bráchovi," ukázal na  tlouštíka vedle sebe, "je malá. Chceme je vrátit."

Nemohla jsem si vzpomenout, že bych nějakému tatíkovi  podobného zjevu, poslední dobou nějakou bundu prodala. Jenomže  kdo se v jejich pokrevních svazcích  má vyznat? Je jich tu jako máku, celá rozsáhlá příbuzenstva, podobají se jeden druhému jak vejce vejci. Mnozí  z nich jsou slušnými zákazníky, zvláště pak v období velkých slev.  Jsou však velice vybíraví a vždycky smlouvají.

Stvrzenku neměli. Já, duše hodná a zřejmě i naivně blbá, jsem tedy přijala jejich vysvětelní za přijatelně uspokojivé, odpustila jsem i chybějící stvrzenku, jsme tu na malém městě, ze šuplíku vytáhla blok, abych napsala účet k dobru.

"Ale my chceme peníze!" nechal se mladík slyšet.

"Peníze vám vrátit nemůžu, jsou to tak jako tak bundy na slevu a vlastně bych je ani zpátky brát nemusela." vysvětlila jsem klukovi.

Moje odpověď se mu vůbec nelíbila, zakabonil se a zkoušel to nanovo: "Tak aspoň polovinu v penězích?"

"Ne, to je moje poslední slovo. Buď  účet k dobru a nebo si vyber místo bund něco jiného." nedala jsem se a začala psát.

Kluk se vydal směrem k oddělení mimin. S onou ženou se znal. Dal se s ní do hovoru v jakési prapodivné řeči. Kdo ví, co si sdělovali.

Sepsala jsem účet k dobru. Hotovo, teď ještě  honem uklidit bundy z pultu, ať už to mám z krku, už aby odsud rychle vypadli. Byla jsem už dost nervozní, kdo ví, co se ženské zadře za nehty, takových tu už bylo, mají s sebou dítě jako záruku čestnosti a přitom kradou jako straky.

 Jak jsem vzala bundy do ruky, polilo mě horko. V bundách byla ramínka! To se mě snad zdá! Co je zase tohle za podvod? Nemohla jsem tomu věřit. Pro jistotu jsem honem šla zkontrolovat počet bund na stojanu. Dvě chyběly. Ty jsem držela v ruce. 

"Tak pánove!" volala jsem na ně, "tyhle bundy nejsou vaše, jak mě to vysvětlíte?"

"Jak to, nejsou naše?" ohradil se kluk.

"Jsou v nich ramínka, takže bundy jste tu sebrali a teď se mě je pokoušíte prodat!"

"Ramínka jsou naše! Bundy taky!" odsekl kluk. Postavil se těsně vedle mě u pultu a výhružně na mě zíral.

"Tak to tedy ne, bundy zůstanou tady, přineste mi účtenku a pak se budeme  bavit dál." V krku mě vyschlo. Celá situace se vyvíjela velice nepříjemně.

"Co chceš?? A odkud vlastně seš?? Z Polska? Z Jugošky?" řval na mě  kluk a hrozivě se nade mnou vypínal.

"Po tom ti nic není, odkud jsem. Přines účtenku a pak se budeme bavit dál." slyšela jsem svůj hlas odněkud zdálky. Podél páteře mě zapavoval ledový pocit hrůzy. Ještě že je tu taky ta zákaznice, nejsem úplně sama, snad si víc nedovolí, honilo se mi hlavou.

Kluk chvíli zíral, zřejmě hodnotil situaci co dál.  Pak se všichni tři sebrali a vypadli. Jen aby se nějak nemstili, napadlo mě, jeden nikdy neví, kolik se jich pak vyrojí.

Zákaznice byla v případě potřeby ochotna svědčit, zapsala jsem si tedy její telefon. Pak odešla  a já zůstala sama. Teprve teď mě vlastně všechno došlo, snad polevil šok, prostě jsem se dala do usedavého pláče. Nedalo se to zastavit, ale pomohlo to.

Celou nemilou příhodu jsem nahlásila na policii. Vyjádřila jsem i obavu o pomstě. Nemusím se prý bát, pravil hlas v telefonu, těmto typům jde hlavně o peníze. A ty nedostali, už se sem nevrátí. Nejlepší pro mě bude, když na celou příhodu rychle zapomenu, dostalo se mě rady.

Během deseti dnů mě někdo v noci vymlátil výlohu.  Náhoda? Pomsta? Kdo ví. Pojišťovna uhradila část škody, já doplatila dvanáti tisíci korun švédských. Ještě teď vzteky nevidím.

Po měsíci jsem obdržela dopis s policejním razítkem. Černé na bílém, stroze popsáno, jak se mě dva kluci drze pokoušeli prodat mé vlastní bundy. Pak ještě informace o dalším případném postupu vyřízení případu.

Další dopis mě pak sděloval, že případ byl pro nedostatek důkazů odložen.

Měla jsem se nechat ošálit a za bundy jim zaplatit? Bylo by to v každém případě lacinější než výdaje za vymlácenou výlohu. Jenže kam by to pak vedlo? Už takhle se lumpové přemnožili, jak ti slimáci zabijáci. Dovolují si čím dál víc. Jak by ne, moc dobře vědí, že se jim nic nestane, nikdo na ně nemůže, nikdo jim nic nedokáže. Jejich drzost nezná mezí. Svědomí je nehryže, žádné totiž nemají.