Nastoupily jsme do polonacpané tramvaje, moje dcera, já a spousty dalších lidiček. V Praze jsem nebyla ani nepamatuju a tramvají jela naposledy někdy v minulém století. Tramvaj se okamžitě dosti razantně rozjela. Honem, chytnout se nejbližší tyče, abychom s sebou nesekly a nebo třeba neskončily v klíně nějakého spolucestujícího.
Visela jsem zavěšená na tyči a pátrala po něčem, co by připomínalo cvakátko z dávných let. Kdysi se lístky přece procvakávaly. A jak se pak k němu štrachám, pohazována drncající tramvají do všech stran, najednou se ze sedadla o pár řad vzadu hbitě zvednul vlasatý mladíček a hnal si to rovnou ke mně. A prý ať si sednu na jeho místo, vyzval mě mile.
"Ne díky, ale to není potřeba," odvětila jsem mu trochu zaskočená tou ochotou a péčí, na kterou nejsem zvyklá. Ve Švédsku nebývají prostředky veřejné hromadné dopravy nějak přecpané, ještě se mi nestalo, že bych musela někdy stát. Možná, že i kdyby byly přecpané, stejně by místo nikdo neuvolnil. Jako stařena přeci ještě nevypadám... nebo že by už jo?... propánajána, to snad ještě ne... jsem přeci ještě pořád zachovalá "-cátnice", nebo že by už ne?... přece už nepůsobím dojmem vetché osoby. To ne! Nakonec, nebyla jsem mezi cestujícími nejstarší, na tyči kus dál se houpaly viditelně starší ženské. A těm místo k sezení nikdo nenabízel.
"No jen si sedněte, fakt" nenechal se mladíček odbýt.
"Ne, díky, opravdu ne, to nemusíte, takhle je to dobrý," snažila jsem se nějak slušně odmítnout, zatímco jsem se pokoušela vrazit lístek do cvakátka. Honem, honem, aby tu lapálii měla za sebou. Sáně dudy, jak se s tím dělá, to je hrůza jak je člověk pitomej a věcí neznalej, probleskovalo mi myslí, jsem jak pako, na stará kolena si ani neumím procvaknout hloupej lístek v tramvaji. Cítila jsem, jak mě polívá horko, po zádech stéká čurka potu a do tváře se mi hrne červeň. Jak se toho hodného mladíka nějak šetrně zbavit. Vždyť to myslel dobře. Ale teď se z toho začínala vyvíjet poněkud trapná situace. Chtěl uvolnit místo - a teď mi to došlo o jaký omyl tu asi půjde - prostě zdvořile uvolnil místo těhotné ženě.
Jenže já těhotná nebyla! Já těhotně pouze vypadala!
Asi jsem řádně zčervenala jak ten rak právě vhozený do vařící vody. Bylo mi děsně trapně. Jak z téhle šlamastiky. Nechtěla jsem mladíka nějak urazit nebo ho přivést do rozpaků, stačilo, že jsem si v těch rozpacích pěkně čvachtala sama. Ale taky jsem si nechtěla, coby podezřelá z těhotenství, sednout na jeho místo. Lidi naše disputace začínala zajímat a zvědavě nás sledovali. O to hůř.
"Já mám támhle vepředu dceru a tak dík, já už musím," skoro jsem vykoktala a honem se štrachala oním směrem. Co dělal mladík potom, to nevím, neodvářila jsem se tím směrem podívat ani koutkem oka.
Mezitím se vepředu uvolnilo několik míst a dcera už seděla. Svalila jsem se naproti ní na sedadlo a vyrazila ze sebe: " To si představ, dcérečko, vypadám jak těhotná a mladíci mě pouštějí si sednout." Dcera na mě nejdřív divně koukla a pak se dala do nehorázného řehotu: " To je dobrý, mami, budeme mít knedlíkový mimino, hahaha." To už jsem se neudržela a vyprskla smíchy taky: " Na starý kolena si pořídím malýho knedlíka, to je dobrý!"
No, ruku na srdce, asi se není čemu divit, že vypadám jak těhotná. S roky se mi nějaká ta nadbytečná kila usadila právě kolem pasu a jak jsem visela vypnutá jak struna, balancující na tyči s paží vysoko u stropu, oděná do volné tuniky střihu ala mamina, břicho se mi muselo nekontrolovatelně vyvalit, krásně se proti světlu pod tenkou tunikou rýsovat a velikostí dělat dojem, tak nějak bych to tipla, šestého měsíc. Jak by ne. Právě jsme poobědvaly, moje dcera a já. Prý že si dáme jen lehký lunčík, nějak hladové jsme v tom vedru nebyly. Jo jo, jeden míní a pak je tomu stejně úplně jinak. V oné hospůdce měli jen samé dobroty, kterým se prostě nedalo odolat a tak jsem moje milé břicho nacpala až k prasknutí výborným gáblíčkem. Chudák, muselo se ze všech sila rozpínat, aby neprasklo. Nejdříve talíř vynikající dršťkové, pak chutný gulášek s knedlíčkem, to vše zalito pivkem, sice jen malým, ale i to něco zabere a kalorií má taky nadbytek a jako by to všechno hodování ještě nestačilo, celou tu žranici ukončily dva borůvkoví blbouni, které jsem už do sebe šťouchala přes moc. Jen pro moji omluvu, jinak takhle s odpuštěním nežeru. To jen když jsem v Česku. Ty dobroty si nemůžu nechat ujít. Ve Śvédsku se holt takhle nevaří. Zato české pivo je k dostání skoro všude.
Takže se není čemu divit, že jsem působila dojmem gravidní ženy středních let. Upachtěná, upocená, usmolená po celodenním vandrování Prahou, utahaná jako kotě a s břichem trčícím přede mnou do prostoru, zavěšená a balancující na tyči veřejného dopravního prostředku, jsem prostě pomýlila dobrosrdečného a dobře vychovaného mladíka. Trapas.
Po návratu z Prahy jsem vyhásila gravidnímu břichu válku. A daří se. Je to sice dřina, ale stojí to za to. Cha, to by v tom byl čert...
Těhotným bříško sluší, zatímco netěhotnou ženskou středních let přivádí prostě jen do nemilých rozpaků.
