Proč jsem se hrabala na veřejnosti v odpaďáku.

Vážení a milí, jak jinak, můžu si za to všechno sama. Jak jsem stará, tak jsem blbá. Neboť stále ještě naivně věřím, že člověk je od přírody tvor dobrý, poctivý a slušný, obdařený svědomím a řídíci se morálním kodexem. Patří mě to, nejsem dostatečně prozíravá a podezřívavá, nevidím v každém jedinci potencionálního raubíře. Taky málo předvídám a mám jen jeden pár očí, které všechno neuhlídají. Kdybych už  jednou konečně pochopila, že s poctivostí zas tak daleko nedojdu, nemusela bych se teď hrabat v odpadcích.

Odpaďák u benzinky bez obsluhy byl  mojí poslední nadějí, že v něm najdu to, o co jsem svojí neostražitostí přišla. Hned jak jsem do něj nakoukla, svitla mi alespoň trocha naděje. Navrchu ležel žlutý kousíček papíru popsaný rukou mého dítka, na kterém mě sdělovalo, jak mě má rádo. Mě, takovou neopatrnou ženskou? Slzy se mi vehnaly do očí, ruce rozklepaly, ale dodalo mi to odvahy. Odvahu zabořit s odporem ruku do neznámého, poněkud páchnoucího obsahu odpaďáku. Byl narvaný až k prasknutí. Takhle to dál nepůjde. No nic, za blbost se přece platí, tak si do vychutnej až do dna, budeš muset to svinstvo vytahat ven, abys něco nepřehlédla. Umíte si představit, hlavu zabořenou do útrob odpaďáku, jak slepice na smetišti, neřádstvo lítalo střídavě doleva doprava, vítr si s ním pak na zemi pohrával a roznášel dál. Honem, ať už to mám za sebou. Jeden by nevěřil, co se sem vejde. Jen abych si nepoškrábala ruce o nějaké kontaminované svinstvo, řval mi v hlavě varovný signál. To by tak ještě chybělo, lidi vyhodí kde co.

K benzínce přijížděla auta jen sporadicky. Jejich řidiči o mě  pak zavadili snad opovržlivým, možná i soucitným(?) pohledem, zřejmě si mysleli své o bezdomovcích či jiných  typech na dně společenského žebříčku. Nikdo z nich se mnou neprohodil jediné slovo, nenabídl pomoc. Proč taky, kdo má chuť se vybavovat s takovým individuem?  Každý se  dnes stará jen o sebe. Natankovali, nastartovali svého naleštěného miláčka a  spokojeně odjeli.

V koutku oka jsem zahlédla, že mi za zády zastavilo policejní auto. Aha, někdo je na mě poštval, aby zabránil případnému vandalismu, prolítlo mě hlavou. Nepoštval - potřebovali  také jen natankovat. Dali se se mnou do řeči. V tu chvíli ve mě všechno prasklo. Pocit hanby a potupy, zoufalství, hnusu, strachu, nenávisti, strašlivé zloby a spousty jiných, neidentifikovatelných pocitů, to vše se slilo do slzavého koktejlu. Pohár hořkosti přetekl. Po tváři se mi koulely slzy jako hráchy, hlas se mi zadrhoval, když jsem jim líčila příčinu mého počínání:

Před dvěma dny jsem byla okradena. Já, co se vždycky bála, aby se to nestalo právě mě, kabelku pokaždé chánila jak svátost, v tlačenici obzvlášť ostražitě. Předvídala jsem, podezřívala jsem, prostě jsem se snažila. Ale pak jsem chybovala. A byla za to potrestána. Byla jsem okradena, nikoliv na veřejnosti, ale ve vlastním. I když mě intuice varovala, stejně jsem neuhlídala. Dva mě zaměstnávali přihlouplými  otázkami, jeden německy, druhý  lámanou angličtinou, aby odvedli pozornost, třetí kradl. Ten třetí byla asi tak dvanáctiletá holčina. Už klesli tak hluboko, že ke krádežím využívají i děti. Tím mě přelstili a  tím mě dostali. Sedla jsem jim na lep. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo podezřívat dítě. (Abych předešla eventuálním diskusním příspěvkům na téma rasismus či jiná, s věcí  nijak nesouvisející témata, jak se již jednou stalo, zdržím se  zde popisu vzezření těchto proklatých neřádů.)

Právě tady, u tohoto automatu se pokoušeli platit mojí kreditkou, jak jsem se posléze dověděla. Doufala jsem proto, že tu snad moji ukradenou peněženku najdu, že ji ve vzteku vyhodili. 

Příslušník se pak ještě zapsal mé jméno a bydliště, aby si  prý moji story mohl ověřit. Důvěřuj, ale prověřuj. Obdarovali mě plastovým pytlem, abych to svinstvo po sobě mohla uklidit a odjeli.

Peněženku jsem nenašla. jediným výsledkem celé  té ponižující akce byl onen žlutý útržek papíru s rukopisem mého dítka. Strčila jsem ho do kapsy. Alespoň něco.

Hnusí se mě představa (pronásleduje mě v myšlenkách každodenně), jak se zlodějské prsty chamtivě přehrabávají obsahem mé peněženky, v očích napětí, co v ní najdou, jak šmatají po fotkách mých nejbližších, jak se radují z úlovku a z toho, že zase oblbli jednoho hlupáka. Jako by mi tím ukradli kus mé vlastní identity.

Policie případ uzavřela pro nedostatek důkazů.

Mě nezbývá nic jiného, než  na vše rychle zapomenout. Jinak se užeru vztekem. Doufat v boží mlýny, jak melou pomalu ale  jistě, je pro mě, ateistu, dosti chabá útěcha. Tak tedy snad, jak se říká, každá svině má svého řezníka.

Ale nakonec, co bych chtěla, můžu si za to přece sama, že.