Plastika už v šestnácti? Proč ne.

Jedna že prý je tlustá a druhá že má malá prsa. Oběma dívenkám bylo sotva 17 let. Svůj mindrák chtěly vyřešit  radikálním řezem - plastikou.

Bezmyšlenkovitě  jsem přepínala televizní kanály, jako napotvoru mají skoro všechny reklamu ve stejnou dobu a většinou nic pořádného nedávají, když mě zaujal dokument o dvou zakomplexovaných dívčinkách. Nic neobvyklého, každý puberťák má miliony mindráků, na kterých stojí a padá celý svět a které se obvykle časem vyřeší samy od sebe. Jenomže tyhle dvě dívenky se rozhodly pro radikální řez. Plastickou operaci.

Na plastiku by v Anglii musely čekat do 18let. Proto přijely do USA, kde se plastické operace  provádějí se svolením rodičů v jakémkoliv věku. Musím říci, že mě to zarazilo. Kdyby se jednalo o nějaký závažný defekt typu jedno oko tu a druhé za rohem, prosím, ale tohle byly dvě zcela zdravé  a pohledné dívky.

První z nich měla problém s nadváhou. Nevážila přes metrák, jen byla jaksi více při těle, několik  přebytečných kil. Východisko viděla jedině a pouze v operaci. Otec s ní do USA jel, i když byl zásadně proti. Dle jeho názoru zvolila dcera pro sebe nejpohodlnější řešení. Stačilo by přece, aby změnila styl života, přestala se přecpávat pizzou, začala sportovat, prostě se snažila kila zlikvidovat přirozenou cestou. Ovšem dcera si to nechtěla nechat vysvětlit. Neodradila ji ani operace shlédnutá na vlastní oči přímo od operačního stolu. Dosti drastické. Mě to tedy odradilo. Způsob, jakým pacientovi rasují břicho, aby z něho vycucali decilitry žlutočervenohnusné tučné matlanice ("To je ta tvoje pizza," komentoval otec), která pak odtéká plastovou průsvitnou hadicí do jakéhosi sběrače, ve mě vyvolal nevolnost a odpor. A to se považuji za celkem otrlou. A skrze obrazovku ke mě  ani nepronikal smrad ze spálených tkání. Raději se těch pár kil navíc zbavit pohybem, třeba i  mučivým tréningem, než  aby mi někdo takhle řádil v mých útrobách. Operace pak ještě umocněna záběry, jak doktor, vyzbrojen jakýmsi bodcem, trhavými razantními pohyby provrtává pod kůží kanál, od pupku k prsům, kterým pak do nich cpe polštáře silikonu. Nakonec pupek zašit, jizvy se v něm lehce schovají. Dívenku ani toto divadlo neodradilo. Na operaci trvala i nadále. Mě se udělalo špatně. Holt jsem slabá povaha a nebo nejsem dostatečně motivována.

Druhé děvče, hezké jako obrázek, mělo problém s vytahaným břichem a malými prsy. Malými a malými, béčka nejsou taky k zahození. Chtěla déčka. Vzala ten život jaksi hopem. Břicho jí vytahalo těhotenství, ve čtrnácti  už matkou. Přebytečná kila po těhotenství pak shodila, ale na břichu jí popraskaná a vytahaná kůže zůstala. Chtěla zpět ladné křivky pubescenta, jak to sama vyjádřila. Trochu paradoxní. Chtěla se podobat ostatním vrstevníkům. Jenže ti, sami ještě děti, děti neměli. Ona už ano. Buď jsem puberťák nebo žena-matka a nebo třeba taky všechno dohromady. 

Americký plastický chirurg mě překvapil. Nebyl jen pouhou nezodpovědnou mašinou na peníze, který řeže pro pár tisíc do všeho, co se mu na stůl položí. Alespoň ne před kamerou. Byl zodpovědný. S dívenkami rozmlouval, vysvětloval, ukazoval, snažil se ze všech sil, aby pochopily, zkoumal  jejich mentální vyzrálost, prostě se obrovsky staral. Vzal je i na výlet na svoji jachtu. Následoval pak  detajlní záběr na osmahlý obličej elegantního doktora - čaroděje dobroděje, jak stojí u kormidla, jak se holywoodsky usmívá do kamery a odhaluje tak perfektní vybělený chrup. Posléze jeho rozzářené oči spočinou, skoro otcovsky, na vážných tvářích diskutujícík dívenek. Dojemné. Velice. Fňuk.

Jak to všechno dopadlo?

Otylou dívenku nakonec odmítl operovat. Udělil  jen cenné rady ohledně životosprávy a poslal  ji domů hubnout  přirozenou cestou. Otec zářil, dcera byla očividně deprimovaná.

Prsa druhé dívčiny, jak doktor usoudil, už od přírody více neporostou, tudíž operace možná. Dostala tedy do ruky silikonové polštářky velikosti déček, aby si je  strčila za triko a posoudila svoji novou siluetu a proporce. Dívenka nakonec pochopila, že déčka jsou přece jen veliké bomby a nevypadají přirozeně. Přistoupila na céčka. Správné rozhodnutí, podotknul chirurg, déčka by jí stejně neudělal, jak do kamery  zodpovědně prohlásil. Popraskaná a vytahaný kůže břicha lze též upravit  a to za pouhých 6.000 dolarů. Zbývalo jen svolení rodičů. Ti svolili, neboť prý americký doktor jest zručnější než ten nejlepší anglický, dcerka by stejně pod jeho kudlou skončila, i když jen o rok později, ale přece. Tak když už je tam, vezmeme to z jedné vody načisto.

Krátce před operací přiletěl otec, aby dceru v těžké chvíli utěšoval, matka pro nemoc nemohla. Chudák dítě se před operací tetelilo strachem, slzelo, drželo tatíka křečovitě za ruku a bylo mu vůbec všelijak, asi jak trestanci před popravou. Záběry z operace nebyly nijak milostivé, naopak přímo drastické. Břicho rozříznuto, opáleno, ořezáno, vycucáno. Na stůl pak položeny cáry kůže a tuku, jak při zabíjačce. Prsa vycpána a zvětšena, vše pak zašito množstvím stehů a už na plochém břichu rána přes 27cm dlouhá. Jizva  po ní pak prý do roka zmizí. No nevím, moje nezmizela ani po 6 letech, jenomže tu mi udělali švédští doktoři a ne nějaký americký plastický chirurg. Zřejmě rozdíl bude právě v tom, i když ta moje vypadala úplně stejně jako ta její.  No jo. O to pak větší radost, když  s pomocí zrcadla si dívenka obhlédla svoje nové ploché břicho a nová céčka a štěstím se dala do vzlykavého brekotu.

Prostě hotový happy end.

Obtloustlá dívenka  po návratu domů sice poněkud změnila svoji dietu, ovšem větší pohybovou aktivitu nevyvíjela. Místo toho se se svojí nadváhou smířila. Bylo to tak nejjednodušší. Hlavně se nenamáhat.

Dívka - matka - žena - dítě, tak nějak bych nazvala nevyzrálou osobnost druhého případu, pak žila sťastně se svými céčky v domě svých rodičů. Jen nevím, jestli i se svým potomkem, o tom totiž nepadla při tom šťastném závěru vůbec zmínka. Za to však bylo více záběrů na dívčino bujné poprsí. Jak málo stačí k lidské radosti.

Nemám tu nejmenší právo někoho soudit či odsuzovat, ani mě o to nejde. Můžu ale vyjádřit vlastní osobní postoje a názory. Aby se plastikou "zachraňovaly" zamindrákované duše pubescentů, kteří by víc jak skalpel potřebovali psychologa, mi připadá poněkud silné kafe.

Ale proč se vlastně pozastavuji, vždyť v Americe je možné všechno. 

.