Nepozdravím a nepoděkuju...

...vždyť ani nevím, co to je. A nač se vlastně takovýma blbinama vůbec obtěžovat.

Do krámku mi vlezl asi šestiletý kluk, vzápětí i jeho matka. "Nazdar!" volám na něho od pultu. Když nepozdraví  sám od sebe, třeba mu dojde, že by mohl alespň odpovědět. Kluk ale nic, jen se zastavil a  zavile na mě civěl. Co na to matka? Taky nic. Ani ona neodpověděla na pozdrav. Nějaký, alespoň chabý výchovný pokus o výchovu synka, se také nekonal. Mohla by mu třeba připomenout, že odpovědět na pozdrav by měl, že se to jaksi sluší. Jestli se nepletu, kdysi to tak bývalo. Nebo že by dneska už byla jiná doba a já mám zastaralé názory? Jak má však nebohé dítě vědět, co je slušností, když mu to nikdo nevysvětlí, nikdo ho k tomu nevede a nikdo, ani vlastní matka, mu není příkladem.

Kluk se zaparkoval k bedně s hračkami, jeho matka pak odkráčela k regálům a jala se zkoumat jejich obsah. Po chvíli jsem se k ní vydala, abych jí nabídla své služby:" Můžu ti s něčím pomoct?" Ve Švédsku si všichni tykají, i když se neznají. Někteří zákazníci si rádi nechají poradit, někteří o pomoc nestojí, slušně odmítnou a poděkují za optání. Téhle ženské jsem však nestála za odpověď. Přehlížela mě jak plantáž, jako kdybych vůbec neexistovala. Hluchá nebyla, musela mě slyšet. No nic, náš zákazník, náš pán, úsměv na rtech, jazyk za zuby, zanadávat si můžeš po jejich odchodu, pomyslela jsem si a nechala onu protivnou ženštinu napokoji.

"Miláčku, líbilo by se ti tohle triko?" oslovila matka synka mávajíc mu přednosem oním trikem. Klukovi bylo jakési triko šuma fuk, právě byl zabrán do hry na řemeslníka a s vervou řezal okraj bedny plastovou pilkou. Na matčin dotaz vůbec nereagoval. Matka si povzdechla a odkráčela. Po chvíli si vybrala několik trik, položila je na pult, aby zaplatila.

"Děkuji a přeji hezký den," nemohla jsem si odpustit trochu jízlivě, když jsem jí vracela drobné. 

"Díky, nápodobně," odpoví většina alespoň trochu sociálních tvorů.

Ona ženština k nim však nepatřila. Raději by si jazyk ukousla, než aby ze sebe něco takového vysoukala. Nač se obtěžovat takovými hloupostmi!

"Miláčku, nech hraní, jdeme," oslovila synáčka medovým hláskem. Kluk jako by neslyšel, hrál si dál. Matka si k němu přisedla na bobek, chvíli vyčkávala, nabádala k odchodu. Kluk na to nic. Přehlížel ji jako plantáž, jako kdyby neexistovala. Kdo ví, od koho se tomu naučil, že. Ani po několikátém "miláčkovi" synek neráčil poslechnout. To už matce docházela trpělivost, poněkud zvýšila hlas a znervozněla. Obyčejně pomáhá dostatečně hlasitě pronesená věta: "Jen ho nechte, ať si hraje, zavírám až v šest, může tu se mnou klidně zůstat." Dítko pak všeho obvykle nechá, obdaří mě tázavým pohledem a odchvátá pod ochranná křídla své matky. Teď jsem se ale vůbec neobtěžovala, abych pomalu už zoufalé matce nějak pomohla. Jen ať si svého miláčka zpacifikuje sama. Musím přiznat, že jsem škodolibě a bezostyšně sledovala, jak se celá situace bude vyvíjet dál. Když "miláčkování" nepomáhalo, chytla vzpouzejícího se kluka za ruku a řvoucího ho táhla ke dveřím. Na zemi po sobě zanechali neuklizené hračky. Co se dělo venku, už nevím. Vím však jedno, že je slušností pozdravit a poděkovat. Tak mě to naučili moji rodiče a tak jsem to naučila i mé děti.

Moje babička kdysi s oblibou říkávala:"I to boží hovádko zabučí na pozdrav a huba mu pro to neupadne."