Zuzana přijela jednoho podvečera. Krásný kožich, trochu při těle, pár smutných sametových očí. Nedůvěřivá, chladná a rezerovaná. Vůbec ne přítulná, jak inzerát sliboval. Přivezl ji muž středních let. I s celou její výbavou.
Že prý je velice oddaná, přítulná a milá. Důkazem měla být fotka. A skutečně, dvě mírumilovná kukadla krásné, protahující se bytosti vzala za srdce. Prostě kočka k pohledání! Kdo by jí odolal. Pán se s ní také nerad loučil, byla mu dva roky věrnou společnicí. Teď se měl stěhoval za hranice a Zuzana jaksi do jeho plánů nezapadala. Ale jen tak někomu by ji nepřenechal. Proto s ní přijel, aby se podíval, do čeho jde. Zda bude v dobrých rukou.
Zuzana nebyla vůbec přívětivá. Trochu se v novém prostředí zorientovala a pak rychle kamsi zmizela. Nechtěla se ukázat. nechtěla se nechat pohladit. Nechtěla vůbec nic jiného než být neviditelnou. Stále nepřístupná, někam zalezlá, nevraživá, i když jsme jí podlézali a podstrojovali. Milostivě se ukázala jenom u jídla, ale nenechala na sebe sáhnout. Jakékoliv pokusy o sblížení končily zuřivým prskáním, drápanci, kousanci a rozladěním. Místo přítulné kočky, k radosti všech, zabydlela náš domov nevraživá potvůrka.
Bylo mi jí tak trochu líto. Vyzařovala z ní jakási neustálá tragika. Dokázala sedět u misky se svěšenou hlavou a pohledem upřeným do jednoho bodu. Jako by želela. Koho nebo čeho? Kdo ví. Jedinou útěchou jí bylo jídlo. Obzvlášť poté, když se někomu podařilo ji pohladit. To okamžitě uháněla zahnat svůj traumatický zážitek kusem žvance. Byla čím dál tlustší.
Nevím proč, ale začala jsem jí říkat Čičák, i když to byla kočičí slečna. Víc se to k ní hodilo. Zuzana mi nepřipadala dost kočičí. Uvidíme později, jaká se v ní vlastně skrývá kočičí odobnost, dostane pak podle toho i vhodné jméno, plánovala jsem si.
Dítko se vzteklého Čičáka bálo a abych se přiznala, i já měla respekt. Nechali jsme Čičákovi volné pole působnosti. Nevšímali jsme si jí. Třeba zatouží po pohlazení a sama si přijde o něj říct.
Čekali jsme. Čekali. Nic se nedělo. Jen trpělivost jaksi docházela.
Dítko z celého svého dětského srdíčka toužilo po kočičí lásce. Každý den prohlíželo internetové inzeráty, i když vědělo, že více koček v naší domácnosti máma nepřipustí. Argumentovalo však zcela diplomaticky faktem, že Čičák potřebuje kočičí společnost, aby se dostala ze své melancholie a stala se z ní kočka společenských mravů.
Jednoho dne na mě z monitoru koukalo modrýma očima krásné kočičí miminko s černým flíčkem na růžovoučkém čumáčku. Jako by říkalo, tak tady mě máte, jsem vaše, přijeďte si pro mě. Tak jsme tedy jeli. Dítko vybralo z pokladničky stovku v drobácích, aby kotě, jak pyšně prohlásilo, samo zaplatilo.
Kočičí máma jako by Čičákovi z oka vypadla. Byla jen o trochu hubenější, jinak přesná kopie. I to naše zajednané kotě byla miniaturní kopie Čičáka. Taková náhoda. Kdybychom chtěli mít dvě identické kočky, určitě by se nám je nepodařilo najít. A teď, zcela náhodou, máme kočky ve stereu.
Kotě už při zpáteční cestě dostalo jméno Caesar. Jméno vhodné pro pyšného kocoura. Chvíli v bedýnce mňoukal, ale za chvíli spokojeně usnul. Hned po příjezdu otestoval kadibednu, prošmejdil svůj nový domov a důvěřivě se rozběhl k Zuzaně, která milostivě vylezla z úkrytu, aby se podívala, kdo jí to leze do zelí, tedy vlastně do revíru. Snad si myslel, že je to jeho máma, snad se s ní chtěl jen kočičácky pozdravit. Zdraviti jest slušností. Zuzana však nebyla novým členem domácnosti vůbec nadšena. Naježila všechny chlupy, vzteky prskla a nakonec po Caesarovi vyjela packou. Zřejmě poselství o neakceptovatelných vetřelcích. Caesara tím však neodradila. Udělal ještě několik marných pokusů o spřátelení se, ovšem Čičák neměla dál náladu. Jednoduše vyklidila bojové pole. Zalezla někam trucovat. Zase jedna prohra. Asi se strašně urazila, co já vím, co se děje v kočičí mysli. Takhle trucovala několik měsíců. Viděli jsme ji jenom u jídla. Zato Caesar se měl živě k světu.
Abychom Čičákovi její adaptaci nějak ulehčili, začali jsme jí říkat jejím starým jménem, tedy Zuzana a Čičáková vyfasovala coby přijmení. A aby i Caesar měl dvě jména, dostal přijmení Grey, protože přece jen ten jeho kožich byl o chlup světlejší jak Zuzanin. Byl víc do šediva.
Často poslouchám české internetové radio. Ráda slyším svoji mateřštinu obklopena švédskou hatlamatilkou a mám tak i tuchy, co se děje doma za vodou. A co jednoho dne neslyším? Zuzana Čičáková, tak se jmenovala moderátorka v rádiu. Že bych se přeslechla? To není možné. No, nepřeslechla jsem se. Skutečně, Zuzana Čičáková v rádiu pracuje. Kdo ví, jaká je to kočka? Asi ne tak nedůtklivá, jako ta naše Zuzana Čičáková.
A jak to nakonec dopadlo vidíte na fotce. Zuzana Čičáková se konečně zadaptovala. Je to vlastně strašně hodná kočka, jen chce mít svůj vlastní klid. Caesar Grey vyrostl v statného kocoura. Rád se nechá drbat a krásně u toho vrní, až se blahem zalyká. Občas se ty naše kočky spolu poperou, až chlupy lítají, někdy je to víc hra a někdy víc souboj kdo z koho, kdo je tady pánem. Ale pak si spolu někam zalezou a jsou z nich opět kamarádi.
Zuzana Čičáková
Caesar Grey
Zuzana nebo Caesar?
Caesar nebo Zuzana?
