Nic proti vám nemám, milí pejskové, pejsánkové, psíci i velcí psové či psice. Za nic vlastně nemůžete. Vykonáváte jen svoji potřebu. Následujete své páníčky a paničky tam, kam vás zavedou. Nemůžete přeci za to, že právě v oné kritické chvíli neexistuje jiné místo. Prostě zvednete nožičku, očůráte z prosté radosti roh domu, záhonek nebo kdejaký sloupek. Přičapnete právě tam, kde to na vás přijde a hotovo. Krásná kupa je na světě! Ale proč páníček civí zavile jinam a dělá, že tu "krásu" nevidí? Pokud je to venku, čůrejte a kaďte kdekoliv, tam je jedno kde a na co, páníčkova logika to připouští, ale doma, v páníčkově revíru, tam byste za to dostali vyhubováno, třeba by vám za to i . kožich vyprášil. Zkuste pokálet práh páníčkova domu nebo systematicky pohnojovat keřík v jeho zahradě, který díky vaší péči časem zežloutne a zajde. Uvidíte, jak se bude páníček radovat a jak vás bude chválit. Nebo zkuste paničce očůrávat právě ty její oblíbené květináče. Bude z vás mít opravdovou radost. Když totéž ale pak budete dělat někomu jinému, projde vám to bez povšimnutí. Chápu, jste jen prostí chlupatí tvorečkové. Sice inteligentní, ale zase ne natolik, abyste mohli usoudit, kde jest vhodno káleti a kde se to, ehm, jaksi nesluší. Tuhle schopnost by ale měli místo vás mít vaši páníčkové a paničky. Jsou to tvorové homo sapiens, inteligentní, myslící bytosti. Bohužel ne všichni jsou tací.
A když vás tak milují, nemělo by jim být zatěžko po vás ta nadělení taky uklízet.
Tuhle, už je to nějaký ten pátek, jsem šla s mamkou po pěší zoně. Před námi se vanula sličná slečna a jako doplněk vedle ní majestátně kráčeĺo dosti veliké černé psisko. Na pana psa přišla potřeba. I přičapnul uprostřed chodníku a koncentrovaně tlačil. Slečna se otráveně zastavila, v přešminkované tváři výraz útrpné nudy. Zřejmě ji čekání na svého miláčka obtěžovalo. Pan pes konečně dokončil potřebu, slečna trhla vodítkem a že jako půjdou. Na chodníku zbyla kupa peského čili psího kadince.
"Haló, slečno, něco jste tu zapomněla!" volala za ní moje mamka.
"A co jako?"
"Tohle přeci," ukazovala mamka na kupu.
"A co mám podle vás jako s tím dělat? A vůbec, co je vám do toho!" utrhla se slečna.
"No a co kdybyste to po tom svým psovi uklidila? To vás nenapadlo?"
"Starej se vo svý, bábo!" vyjela už naštvaně slečna. Pes nastražil uši, zlostně zavrčel a zaujal bojové postavení, aby chránil svoji rozčilenou paničku před nepřítelem.
"Pojď, mami, nech to bejt, nemá to cenu," skoro prosebně jsem táhla matku z místa činu. Psů se bojím jako čert kříže a tenhle vypadal, že by nás sežral i s chlupama, jen kdyby mu panička trochu naznačila. Matka byla spravedlivě rozhořčená a zřejmě i odhodlaná bojovat za pořádek i za cenu eventuálního pokousání. Zato já, sralbotka, ne.
Kupa zůstala ležet tam kde byla panem psem vyprodukována. Lidí se po chodníku hemžilo všude dost a dost. Někteří se vyhnuli a ti méně pozorní, ti měli holt ten den smůlu.
Tak si říkám, že snad ona slečna a jí podobní líní nesběrači a lajdáci si jednoho krásného dne taky šlápnou do pořádné kupy uprostřed chodníku. Do hodně mazlavé a smradlavé kupy. Třeba jim pak dojde, že by měli po svém miláčkovi ty jeho kadince z chodníku odstraňovat. Když tak budou dělat všichni, nebude do čeho šlapat. Myslím, že to však nikomu chybět nebude.
.
