Pro českého houbaře je Švédsko hotovým houbařským rájem. Není vůbec nutné vstávat už za svítání, abyste byli v lese první a nějaká ta houbička na vás vůbec zbyla. Klidně můžete jít i vpodvečer. Přijdete si stejně na své. Ve švédských lesích je hub víc jak houbařů.
Nejen v lesích, ale i v zahradách a městských parcích. Většina domorodců je nesbírá, mají k houbám poněkud podezřívavý vztah. Já a mě podobní pak mají celé houbařské království jen a jen pro sebe.
Švédský houbař a já si nelezeme do zelí, ehm, vlastně do lesa. Pro něho jsou absolutní jedničkou jedině žluté lišky. Ty zase nesbírám já. Lišky se tu považují za snad jedinou houbu, která stojí za slovo i za sebrání. Sem tam se také najde nějaký ten odvážlivý domorodec, který pak do košíku přihodí i Karljohana, tedy pravého hřiba. Tomu odřízne pouze klobouk, nohu nechá nedotknutou napospas svému osudu. Taky bych mu nejradši něco uřízla, tedy tomu houbařovi.
Dalo mě dost práce, abych mého podezřívavého Švéda, neznalce hub, přesvědčila, že nejsem šílenec zahrávající si se životem a že houby mnou sebrané nejsou nijak jedovaté. Naopak, jsou vynikající delikatesou. Možná zabrala barvitá líčení naší dlouhé rodinné houbařské tradice bez jediného případu či náznaku otravy. Podala jsem i velice zjednodušené vysvětlení, jak odlišit houbu jedovatou od nejedovaté (znalci hub mi snad prominou), tedy že houby pod kloboukem "pruhované" mohou být eventuelně jedovaté, ty zásadně nesbírám. Sbírám jen ty druhé, pod kloboukem "tečkovné", ty jsou vesměs nejedovaté, maximálně odporně hořké. Kdybych si nebyla celou tou věcí absolutně jistá, zřejmě bych tu dneska nestála v celé své kráse, dodala jsem nakonec. Toť pádný důkaz, na který není protiargument.
Na houby se mnou nakonec jel, ale smaženici k večeři zdvořile odmítl. Že prý nemá chuť. S nepopsatelným výrazem v očích, řekla bych něco jako směs odporu, děsu a chlípné zvědavosti, pak sledoval, jak si pochutnávám a co to se mnou udělá. Zřejmě si zahrával i s myšlenkou, jak se ráno probudí vedle mrtvolky.
Dneska se mnou do lesa chodí už bez obav, dobrovolně houby sbírá i konzumuje, dalo by se říci, že houbaření do jisté míry nakonec propadl.
Nejpodivnějším zážitkem bylo pro mě houbaření s tchánem a tchýní. Často jsem jim líčila mé houbařské zážitky. Sice nechápali, proč sbírám jen "takové prašivky", tedy ne lišky, ale slaďáky a jim podobné podezřelé modely, ale zřejmě mě chtěli udělat radost. Tchán nás po nedělním obědě nahnal do auta a vyjeli jsme k lesu. Na lesní cestě zařadil jedničku a pomaličku s námi popojížděl vyhlížejíc houby oknem auta. Tedy sbírat houby za jízdy, to jsem ještě opravdu nezažila. Po chvíli jsem se nechala vysadit a hupla ho lesa. Ale abych byla spravedlivá, musím říci, že tchán měl problémy s nohou, špatně se mu chodilo po rovném, natož pak po lese. A tak to houbaření vyřešil po svém, aby se mě zavděčil.
Při jedné z četných procházek s kočárkem, aby miminko vyrůstalo na zdravém vzduchu,(ach jak je tomu už dávno), jsem ve vilové čtvrti na kraji města, nedaleko lesíku, objevila krásnou zahradu. Vzorně posekaný trávník, (na tom si tu zakládají), pár břízek a pod nimi, světe drž se, si pro okrasu trůnila rodinka nádherných velikých kozáků. Skrze listoví na ně dopadaly sluneční paprsky, jejich orosené klobouky pak zářily jako drahokamy. Stály jsme tam, já a moje matka, úplně unešené tou nádherou. Naše oči zářily také jako drahokamy. Houbařským chtíčem! Co naplat, houby byly za plotem. S bolavým srdcem jsme pokračovaly v procházce. Hovor se však točil jen a jen kolem těch krasavců, kteří coby zakázané ovoce, velice lákali a jako by na nás volali - utrhněte si nás! Pekelné to pokušení.
Přiznám se. Při zpáteční cestě kolem zahrady jsme nakonec podlehly. Matka mladicky přeskočila nízký plůtek a kozáky hbitě posbírala. Já hlídkovala, srdce mě bušilo jak o závod. Nikde však ani človíčka. Kozáky jsme naložily do síťky pod kočár a nenápadně se vzdalovaly. Hanebný čin, krást se přece nemá, že. Trochu jsem se i styděla, abych utišila hryzající svědomí. Matka se nestyděla, byla s kořistí velice spokojená.
"V životě jsem nikdy nic neukradla, já stará poctivá husa. Spíš mě vždycky někdo někde podved nebo okrad, tak teď, na stará kolena, si sem tam taky něco vezmu," sdělila mě svůj nový životní postoj.
Už jsme byly kus od zahrady, když tu za námi někdo běžel. Hrklo ve mě, tak a to je trest, teď dostaneme poprávu vynadáno. Neodvážila jsem se ani ohlédnout. Pocit asi jako když se panicky bojíte psa, tušíte, že je vám v patách a každou chvíli se vám zakousne do zadnice. Taky to nechcete vidět. Automaticky jsme zrychlily chůzi, ale pronásledovateli jsme neunikly. Už, už - a nic!
Kolem nás proběhl jen jakýsi upachtěný chlapík v propoceném sportovním oblečku, v obličeji celý rudý, ne vzteky, ale uštváním. Rychle se nám ztratil z dohledu. Trest se nekonal, pro tentokrát jsme byly ušetřeny.
Můj brácha se na houbaření ve Švédsku vždycky těšil jak malé dítě na dudlík. Vždyť jsem mu toho po telefonu tolik navykládala o nádherných houbových lesích a exemplárních hřibech. Když "začli růst", vzal si dovolenou a okamžitě přifrčel i s celou rodinou.
Jakmile jsme přijeli k lesu, střelhbitě zmizel v houštině. Nehodlal mrhat drahocennými sekundami, zřejmě aby mu někdo největšího hřiba nevyfoukl přímo před nosem. Jelikož dítka byla ještě malá, museli jsme s sebou táhnou i kočárky a tak se naše pole působení omezilo na lesní cestu, kterou jsme měli coby základnu a z ní pak dělali malé výpady do lesního prostoru kolem. Ale i při cestě rostlo dostatek krásných hub. Bráchu nebylo dlouho nikde vidět. Už jsem se začala obávat, aby se nějam nezaběhnul, vždyť letěl jak postřelený kanec. Nakonec se však rozhrnulo houští a brácha vyběhl na cestu. Celý uřícený, oči navrch hlavy.
"Našli jste něco? Já nic! Asi nerostou." vyrazil ze sebe zklamaně.
"Jak nerostou? Co blbneš, podívej se do košíku."
"To snad není možný, kde jste to našli?" závistivě obhlížel naši kořist.
"No kde. V lese přece. Tady kolem cesty. Kdybys tak nelítal, držel se nás a v klidu víc koukal, taky bys našel."
Brácha zmizel beze slova opět ve smrčině. Nakonec to však vzdal. Došly mu síly. Vrátil se k nám, celý zklamaný a smutný, s jazykem na vestě. Ale i na něho se posléze usmálo štěstí. Našel výstavní kusy, které jsme mu mohli závidět. Kde? No přece kolem cesty. Jak známo, na houby se nesmí spěchat.
Největší houbovou orgii jsem zažila zcela neplánovaně ve Smålandu. Jsou tam nádherné hluboké lesy. Jak do takového lesa vstoupíte, pohltí vás pohádková atmosféra pološera a honosného ticha. Vy pak už jen vyhlížíte, na kterém pařezu by mohl sedět nějaký lesní skřet podobný těm z malůvek Johna Bauera.
Zastavili jsme u lesa ze zcela prostého důvodu.
"Maminko, mě se chce čůrat." oznámilo ze zadního sedadla dítko.
Něco mě říkalo, možná nějaký lesní skřítek- našeptávač, přímo mě nutilo, abych se právě tam poohlédla po nějakém tom hříbečku. Manžel sice protestoval, že máme málo času, jenomže to už jsem zmizela za prvním smrkem. Netrvalo dlouho a já našla mého prvního slaďáka! Seděl si krásně v mechu, hnědý klobouk bez jediné chybičky.
"Poď k mámě, ty můj kluku jeden zlatej!" sehnula jsem se k němu. Já si s houbičkami povídám, asi jsem trochu praštěná, ale co, vždyť mě u toho nikdo neslyší. (Chytré, teď to tu na sebe vykecám.) Než jsem ho stačila vytáhnout, koukám, o kousek dál sedí jeho brácha, taky výstavní kus... A pak ještě jeden a další a další.....kam oko dohlédlo, všude samí sameťáci.
Začala jsem je sbírat a snášet na hromádku. Koš ani nůž jsem s sebou neměla. Jedna kupička tady, druhá o kousek dál, abych s nimi nemusela lítat přes pařezy tak daleko. Kupiček neustále přibývalo. Takové nevýslovné štěstí! Kdo propadl houbaření, ví o čem je řeč, ostatní si asi pomyslí něco o bláznech. Aťsi. Zapomněla jsem na celý svět, v této chvíli exitovali jen sameťáci a já.
Nakonec jsem kupičky sjednotila v jednu velkou kupu. Jak teď všechno dopravit k autu? Shodila jsem ze sebe bundu i svetr. Z dálky ke mě opět doléhal hlas už poněkud naštvaného manžela. Jakmile okamžitě nepřijdu, ujede mi, vyhrožoval. Myslel to vážně. Co naplat, naskládala jsem tedy "mé kluky" do provizorně vyrobených "prádelních košů" a vydala se směrem k autu.
Jenomže za dalším smrčkem na mě čekal nový sameťák. A nejen jeden! Přece je neopustím! Dala jsem se znovu do sbírání.
"Honem utíkej!" hulákal z dálky manžel, " zahlídl jsem roztouženého losího samce a žene si to přímo tvým směrem! Dělej!"
Pěkně mě tím vyděsil. Zapomněla jsem na všechny sametové klobouky, které musím opustit, popadla "prádelňáky" a vzala do zaječích. Po setkání s losím samcem jsem opravdu netoužila.
U auta už čekal rozšklebený manžel. Dobře se bavil pohledem na vyděšenou, ufuněnou manželku vláčející narvané "prádelňáky" skrze smrkové mlází.
"Pěkně funíš, stejně jako ten los co tu před chvílí proběhl," chechtal se nestydatě. Já blbec mu sedla na lep. Samozřejmě, že žádého neviděl, ale z lesa mě tak nakonec přece jen dostal.
Musím ještě dodat, že doma už jsem nad tou nádherou sametových kluků tolik nejásala. Houbová nadílka velice neočištěných krasavců zaplnila celý kuchyňský stůl. Hodiny ubíhaly, hromada se jen pomaličku zmenšovala. Seděla jsem v kuchyni dlouho do noci.
Ale stálo to přece jen všechno za to.
