Jak jsem se (ne)stala zámeckou myčkou nádobí

Jednoho dopoledne zazvonil telefon. Hlas ve sluchátku  mi sděloval, abych se dostavila do zámecké restaurace. Nebylo to však pozvání na kafe...

Dítka  mi odrůstala a já usoudila, že je načase poohléhnout se po nějaké práci. Nutno řící, že v té době ještě nebyl internet samozřejmostí, práci zprostředkovával pouze pracák. Vydala jsem se tedy na Arbetsförmedling ( švédský úřad práce), abych se zapsala coby uchazečka o práci a stala se tak cifrou  statisticky zvyšující procento nezaměstnanosti. Nějaké velké naděje jsem si nedělala.  Nárok na nezaměstnaneckou jsem také už neměla, byla jsem doma příliš dlouho.

Přijal mě fousatý chlapík, pozval do své útulné kanceláře, ukázal na pohodlné křeslo a s úsměvem  na rtech se mě zeptal, co že jako od něho očekávám. V té době byly ve Švédsku špatné časy, všude se spíš z práce propouštělo.  "Situace nijak růžová," shrnul  situaci onen pán bez servítků. Mimochodem kdysi řidič kamionu, dneska na teplé židli pracáku. Měl to své v suchu. Tomu říkám kariera. Jak jsem se od něho dověděla, nijak  mi pomoci nemohl, snad jen, že mě pošle na nějaký kurz, kde bych se jaksi, ehm, naučila psát životopis. Po pěti letech studií češtiny na vysoké mě  tento návrh připadal opravdu dosti skličující. Kdo ví, třeba se švédský životopis sepisuje dle jiných kritérií. Poděkovala jsem a šla.

Pak po nějaké době zazvonil  doma telefon. Jakási paní se představila coby pracovnice Arbetsförmedlingu. A že mě zařídila práci v zámecké restauraci.

"Dostala jsem práci!" volala jsem na muže, "to se budeš divit. Na zámku mají  maturitní ples a potřebují  na ten večer posilu k myčce."  

"Přece nebudeš se svým vzděláním mýt nádobí?" namítl muž. 

"No co, je to jen na jeden večer, to mě nezabije," odvětila jsem bujaře, " učitelku u myčky tam ještě určitě neměli."

Zaparkovala jsem autíčko na  zámeckém parkovišti pod velikánskými stromy. K zámku se už začali sjíždět budoucí maturanti. Dle zvyku  s plnou slávou a pompou. Z najatých limuzín, cadilaců, z kočáru taženém párem  nádherných koní, z otevřených cabrioletů či jiných honosných povozů vystupovaly nafintěné slečny v dlouhých robách, vlasy vysoko vyčesane do složitých účesů, v doprovodu uhrovitých  studentíků ve smokingu s bílou náprsenkou. Kolem cesty se srocovaly davy přešťastných rodičů a příbuzenstva, aby daly průchod své radosti a ulehčení nad tím, že ratolest vydržela odchodit 3 roky gymplu. Nutno dodat, že nějaké  závěrečné maturitní zkoušky tu neexistují. Ale o to více honosné slavení, které udělá rodičům pěknou díru do peněženky. Jde třeba i  do desetitisíců. Ale o tom třeba někdy jindy.

Šéf  nechal nastoupit personál  kuchyně do půlkruhu a všem mě představil. Bylo mě to dosti divné, tolik cavyků pro jeden záskok. Asi to patří ke švédským dobrým mravům, napadlo mě vysvětlení. Pak jsem vyfasovala gumovou zástěru, plechovou skříň, kam jsem si mohla zamknout kabelu a hurá na plac. Myčku zručně obsluhovala žena, jak se později ukázalo, poněkud chabšího rozumu, o to však hodnější. Ochotně mě ukázala co a jak. Poté  začal mazec. Příval špinavého nádobí nebral konce. A to bylo teprve po předkrmu. Nádobí osprchovat, narovnat do umělohmotných boxů, strčit do myčky, chvíli počkat a pak boxy s ještě žhavým nádobím vytáhnout, nádobí rozmístit po regálech na patřičná místa. Brzy jsem měla spálené konečky prstů. že jsem v nich ztratila veškerý cit. Plastové boxy tížily čím dál tím  víc. Blázinec trval skoro čtyři hodiny. Poslední přišly na řadu velikánské kastroly a  připálené pánve.  

Pak padla. Já taktéž.

Zadním vchodem pro personál jsem se  únavou vypotácela ven na nádvoří. Nebyla jsem sama, kdo se  tam potácel, ovšem ze zcela jiných důvodů. Opilé dívčinky měly co dělat, aby na  na kočičich hlavách zámeckého nádvoří udržely rovnováhu. Zakopávaly o své dlouhé šaty a hledaly oporu u svých, taktéž nestabilních, doprovodů. V obličeji přiblblý výraz, sklovitě  nepřítomné pohledy,  zahaleni závojem kouře z cigaret. V koutě někdo hlasitě vyprazdňoval obsah svého alkoholem týraného žaludku. Nádvořím se rozléhaly opilecké hlasy, nadávky a sprostá mluva. Neradsotný to pohled a poslech. Bylo po slávě.

Po několika dnech volal šéf, radostně oznamoval:" Byl jsem s tebou spokojen, počítám s tebou i nadále." Sklapla  mě sanice. Vždyť to měl být  záskok jen na jeden večer! Už mě došlo, proč tolik cavyků s představováním. Ten večer jsem tam byla na zkoušku! Aniž bych to tušila.  Měla bych být šťastná, vždyť jsem dostala práci! Nějak mi však do zpěvu nebylo. Vymluvila jsem se, že potřebuji čas na rozmyšlenou a slíbila, že se ještě ozvu. Ve sluchátku cvaklo. Já  stála jak opařená. 

Nechci se nad nikým povyšovat či ohrnovat nos, práce je to jako každá jiná, potřebná a musí se udělat tak jako tak. Jenomže vyvstává otázka - Potřebovala  jsem 18 let  českých škol a pak ještě 5 let švédských, abych skončila jako pomocná síla v kuchyni? I když na zámku. 

Ostatně nebyla bych první ani poslední. Snad  žádná jiná země nemá tolik vysokoškolsky vzdělaných taxikářů, uklízeček, zametačů ulic či jiných  pomocných sil, jako Švédsko.

Myčkou nádobí jsem se tehdy nestala. Dala jsem se do podnikání.