Kočičí protest aneb kdo z koho

Naši dva kočičáci nejsou žádné kočky s rodokmenem, ale jen obyčejné kočky domácí. Rozmazlené a mlsné chlupaté potvůrky, miláčci rodiny. Zvykly si na granule a nic jiného už ani žrát nechtejí. Řeklo by se granule jako granule, ale jak se ukázalo, v granulích je velký rozdíl. Nejen cenový a dle našich koček i chuťový.

Byly doby, kdy kočičáci šíleli po kousku krůtí šunčičky, s chutí si dali kuřecí masíčko a jak ucítili vůni lososa, mohli se blažeností uvrnět. Jak jsme zasedli k snídani,  obě kočky se nahrnuly k mé židli,  sedly si vedle sebe a upřely na mě svá veliká kukadla. Sledovaly každý můj pohyb. Čekaly na svůj ranní příděl šunky. Pouze šunku krůtí bych prosila, obyčejnou si strč za klobouk.

Naučily se čekat až na ně přijde řada, pěkně jedna po druhé, na střídačku. Kousek šunky, pro kterou se musely ale natáhnout, takže předními packami se opřít o hranu židle a chňapnout po vytoužené dobrůtce. Caesar sousto za hlasitého vrnění zhltnul ještě po cestě dolů, zato Susanna si ho pěkně opatrně položila na podlahu a způsobně snědla. Je to dáma, ne jako nějaký trhan Caesar, jí pěkně opatrně a způsobně. Naučily se, že nemá cenu předbíhat, neb panička stejně nedá, pokud nejsem na řadě. To se obě čičiny naučily velice rychle a opravdu způsobně čekaly, až na ně přijde řada a střídaly se v natahování jak na povel. Nakonec z toho všeho byl ranní, skoro posvátný obřad, vykonávaný za veliké vážnosti a tichosti. Kuchyní se rozléhalo jen spokojené předení kočičích motorů.

Jenomže časem se milým čičinám krůtí šunčička zprotivila. Nechtěly už ani kuřátko nebo rybičku. Dokonce ani kočičí lahůdky speciálně pro ně vyrobené kočičími experty jim nevoněly. Jediné žrádýlko, které do sebe cpaly jako o závod, byly granule. A k tomu vodičku studenou,  nikolivě z misky, ale jedině tekoucí, přímo od pramene, tedy z  kuchyńského kohoutu.

Kočky se měly dobře a brzy se z nich staly docela slušně vypasené  čičiny. Pak ale přišel osudný den D a konec zlatých časů.

V krámě jsme totiž objevili nové granule. Jak lákavý obal sliboval, obsahovaly veškeré potřebné živiny nezbyné po dobro kočičího  miláčka a pouze nejvyšší kvalitu. A to vše o polovinu levnější než ty, které jsme obvykle kupovali. Zahlodal v nás šotek lakomosti, nechali jsme se zlákat a granule  koupili.

Kočičáci se přihali k  misce, byl čas krmení. Naservírovanou pochoutku očuchali a dál? Nic. Obdařili nás tázavým pohledem, co se to jako děje a pak oba uraženě odkráčeli. Zbytek dne prospali kdesi zalezlí.

No co, potvůrky jedny zmlsané, však vyhládnete a ještě s radostí všechno zdlábnete. Hlad je nejepší kuchař. Zmýlili jsme se. Kočky se jídla ani nedotkly ani následující den a ani den poté. Zahájily protestní hladovku.

Však se uvidí, kdo z koho.

Krom toho nás začaly psychologicky zpracovávat. Častovaly nás vyčítavými pohledy, aby v nás budily špatné  svědomí. Vysedávaly u plných misek se svěšenými hlavami a strnule do nich zíraly. Občas odvrátily hlavu a jejich tázavý pohled jako by říkal, tak tohle jsme si opravdu nezasloužily. A žrát nebudeme a nebudeme, raději pojdeme hlady. Pak začal Caesar protestovat hlasitěji. Chodil nám v patách a vyluzoval celou škálu nejroztodivnějšího kočičího naříkání. Stěžoval si na svůj osud hladového tvorečka. Chudinka i jako by celý splaskl. Na vypasené Susanně hladovka nezanechala žádné stopy.

I zželelo se páníčkovi ubohých tvorečků. Zdálo se, že bitvu vyhráli. Ovšem ještě ne docela. Páníček vymyslel fintu. Do odmítaných granulí přimíchal pár těch oblíbených. Kočičáci se dali s chutí do jídla. Vonělo to jako dobré granulky, ale pozor, nechutnalo to stejně. Sákriš, tak tohle teda ne. Takhle nás nachytat. Milé kočky nelenily a žrádlozačaly přebírat. Susanna umně lovila v misce packou a vydolovanou pochoutku pak z packy konzumovala. Caesar se v misce rochnil čumákem, nechutné kousky vyházel kolem  misky a zbytek schroupal.

Pak došlo staré dobré krmivo docela a nebylo co míchat do nového. Konec oblbování. Krutá realita. Přebírat nebylo co. Žrát se ale nebude, to by v tom byl čert, abychom si ten žvanec nevytrucovaly, pomyslely si kočky a nastolily novou fázi psychologickéhon nátlaku. Jakmile jsme usedli ke stolu, hups na stůl. Sedly si pěkně vedle sebe a upřely na nás  vyčítavé zraky ve stereu. Seděly tam jak dvě sochy, jen pohledem následovaly pohyb vidličky pěkně z talíře až do pusy a opět do talíře a do pusy a do talíře..

Jídlo nám začnalo hořknout v puse. Tak tohle se už nedá vydržet. Sami si tu sedíme a pochutnáváme si, zatímco naši miláčci  hladoví, chudinky, protože jim nedopřejeme jejich milované granule a vnucujeme jim levnější hnus. Jako kdyby mi někdo utrhnul řízeček od huby a místo toho mi na vidličku nastrčil kus flaxy ze starého vola. Taky bych to nejedla a protestovala bych.

A tak milé čičiny nakonec přeci jen svou protestní bitvu vyhrály. Už si zase pochutnávají  na svých oblíbených granulích, s čumáky v misce spokojeně chroupají a ocasy při tom mají vysoko vztyčené jak stožáry s praporem vítězství.

A já vám, moji mazlíčkové, slibuju, že ode dneška už žádné experimenty ohledně jídla nebudou. Konec šetření. Dostanete co vám chutná. Nakonec si to plně zasloužíte, tolik radosti a lásky co nám dáváte. A tak si dejte ve zdraví do čenichu. Mňau.

  Caesar a Susanna čekají na vodu z vodovodu

  Přímo od pamene

  Když není dobré jídlo, je tu alespoň Caesar dlouhá packa

  Nejlíp je ten hlad zaspat

Sličná kočičí slečna Susanna

    Už toho má opravdu dost