Podzim vypadá

Podzim vypadá nostalgicky, i když lavička je modrá a střechy červené. Pahýly ořezaných stromů na našem dvoře se vztahují ke staré prolézačce, které jsme říkávali Zeměkoule. Bývala v každém parku.  

Zem se zbarvila do žluta spadaným listím a v ulici plné sakur do červena. Jejich alej ve svahu čaruje nejen v létě, když růžově rozkvetou do romantického podloubí, ale také na podzim, když shodí listí. Každý den tam procházím. Jsou krásné i bez něj.

Stejně jako my bez kabátu nebo bez úsměvu. Všechno má svůj čas. A člověk to lépe nevymyslí. To si jen namlouvá. Proto se někdy usmívá, i když se mu nechce. Proto má někdy na podzim nostalgickou náladu a myslí si, že jaro nebo léto jsou lepší. Nechápe stvoření, protože se v té chvíli odpojil sám od sebe. Nechápe sebe, a nemůže se tak užít ve své plné kráse, v kráse podzimu.

Těším se na zimu. S náručí plnou sněhu a mrazu.

Těším se na svou peřinu a její něhu. Nebo na tvojí?

Prsa se mi dmou v nádechu a něhu vnímám hlavně svou.

Mám útěchu, tu mou. Tu sladkou něhu mojí.