Zamyšlení, proč obdivujeme člověka, namísto obdivu k jeho jednání a konání

Díky současným médiím máme nabídky tisíce ikon, od herců a hereček či modelů a modelek počínaje, přes sportovce a sportovkyně a politiky a političkami a kdovíkým ještě konče.

Abych nemusela z důvodu genderové vyváženosti ty mužské a ženské rody neustále opakovat a případně se cítit provinile, že rod ono neuvádím a další rody teprve se rodící úplně opomíjím (řada chechtajících se smajlíků), zůstanu u osvědčeného ne-rodu, který náleží gramaticky rodu mužskému.

Dnešek předepisuje a následně oceňuje nade vše ostatní vzhled člověka a lidem, kteří jsou vesměs neoprávněně povyšováni za ikony, je dáván obrovský prostor pro veřejné tlachání a jejich  rozumování je následně považováno za hodné následování ve stylu „kdo není s námi, je proti nám“. Dítě Gréta (zcelä jistě nemá věk, který se nyní udává, odhaduji ji na 13 let) je navigována k nějakým klimatickým proklamacím, mladým černochům v Lybii  čekajícím na „záchranu z Evropy nebo Kanady“ dávají Reportérky ČT prostor k nářkům, že mají přece právo na vzdělání, ale nikdo se jich neptá, co umí a chtějí dokázat, či jaké mají představy o začlenění se a budování jiné kultury a nikdo se jich už vůbec neptá, zda si cítí býti zváni. Tyto lidi sice východoevropská společnost za ikony nepovažuje, ale je tu politicky korektní snaha, aby se jimi stali. Mnoho lidí se vzhlíží v politicky výrazných osobnostech, vesměs podle toho, jakými osobnostními vlastnostmi se tito politici prezentují a těmito vlastnostmi jsou jejich obdivovatelům blízcí. Kdo lže, či podvádí, nebo by alespoň rád podváděl, jen si netroufá, inklinuje ke lháři a podvodníkovi. Kdo je hrubián nebo hrubiánství obdivuje toho osloví hrubián, kdo chce vše zadarmo, miluje každého, kdo mu něco naslibuje. Jedná se tedy sebeidentifikaci prostřednictvím nějaké osoby, která se jeví jako blízká mému myšlení. Nejedná se naopak o rozlišování, v čem koná konkrétní osoba tvořivě a odpovědně a kdy koná protispolečensky

Pokud dítě/mladý/dospělý/stařec vykoná něco hodné obdivu, je jeho čin hoden následování i zaznamenání do historie. Ovšem není vůbec důležité, zda ten čin vykonal Petr nebo Pavel, protože jinak se obdivovatelé soustředí na fyzično osoby, nikoliv na čin, ten už zůstává mimo zájem. A z Petra či Pavla se stává kašpárek, který slídí, za co mu poskytnou větší a větší potlesk za jeho komické kousky, zda odhalená bradavka nebo rozkrok. Zmíním-li např. Buddhovo/Ježíšovo/Havlovo/ … učení, která každého zdravě uvažujícího člověka osloví a porovnám-li to s buddhismem/křesťanstvím/havlismem/ …, stojí tu dva systémy proti sobě. Učení je o hodnotách, -ismus je o ikonách, tj. namalovaných, všelijak dobově a místně přikrášlovaných  či hyzděných obrázcích.

Dětství je věkem obdivu k těm, kdo jim dávají lásku a pocit bezpečí. Lásku a pocit bezpečí předáváme dětem v takové podobě, kterou jsme v sobě zakotvili jako tu správnou. Každé dítě má tedy odlišný prožitek lásky a bezpečí. V rámci geografické oblasti jsou ty rozdíly méně zřetelné, neboť se lidé v dané oblasti stýkají a vzájemně ovlivňují. V rámci rozdílných kultur jsou však tyto odlišnosti velmi markantní a často neslučitelné. Někteří čiperní Vietnamci, kteří se rozhodli se u nás usadit, byli natolik odvážní, že přenechali velkou část výchovy svých dětí českým důchodkyním, aby jejich děti lépe splynuly s okolím a následně se v životě dobře uplatnily a tyto děti se dle rozhovorů s nimi cítí být mentálně Čechy. Jejich prožitek lásky a bezpečí je český, avšak tyto děti chápou velmi dobře láskou svých rodičů, kteří pro ně udělali to nejlepší, k čemu dospěli, byť s vědomím, že jejich děti ztratí mnoho z vietnamského vidění světa.  Jaký to rozdíl s muslimskou obcí, která si všude, kam se protlačí, buduje své hradby a v podstatě požaduje, aby se vše podřizovalo jejím normám. Děti muslimů se v takovém prostředí, které neklade žádný důraz na poznávání a zjišťování příčin a následků, cítí zneuctěné, protože v jejich rodinách je zakořeněno bezpečí v podobě hierarchického drilu.

Mládí našeho střihu obdivuje vzhled, odvahu, exhibici a není to nic odsouzeníhodného, je to o rozvíjení se, o hledání vlastní identity. Odvrácená stránka takového obdivu je například touha státi se nikoliv velkým hercem, letcem nebo výkonným sportovcem, ale youtuberem, vystylovaným, žvatlajícím a rukama mávajícím človíčkem na sociálních sítích o svých prdíčkách, bebínkách či prokrastinaci, což je v jádru obdiv k dekadenci až retardaci.

Střední věk se orientuje na výkon, vytrvalost, tedy jedná-li se o dospělého člověka. Nemálo lidí totiž i v dospělém věku se neodvážilo k dávání a stále touží jen brát, tedy být mladým. Někteří však se neodvážili ani stát se mladými a mentálně zaostali v dětství, očekávají, že o ně bude pečováno, že budou nekonečně chváleni a zaopatřováni. Takoví lidé se vyhýbají nejen smysluplné práci (pod smysluplnou prací rozumím vytváření hodnot, nikoliv plácání do větru, nalepení se na nějakou vyžírkovou agenturu atp.), dokonce se vyhýbají rodičovství. Je to důsledek dlouhodobých a snad neuvážených psychologických kampaní za to, jak má jedinec na vše nárok, namísto osvěty o tom, že když nebudeme makat, půjde vše do kélu.

Stáří se orientuje na výsledek - tedy pokud stáří člověk přijme. Šťastný stařec se smířil se svými nedokonalými rodiči i sám se sebou a s tím, že i on byl nedokonalý rodič. Ví, že bojoval, tu a tam se cítil být poražen, ale ta porážka ho posílila novými poznatky. Tu a tam „zvítězil“ a měl z toho radost, pokud vítězství bylo čestné, ovšem cítil se provinile, pokud vítězství nebylo košer, takže i každé vítězství přineslo nové poznatky. A protože život už více dát nemůže a starcovo tělo chátrá, moudrý stařec žehná a děkuje za svůj život a přijímá konec své pozemské pouti bez nároku, aby se stal s ikonou, ale s vědomím, že jeho život měl smysl.