Úcta ke stáří?

Je stáří nějaká zásluha, které má být vyjadřována zvýšená úcta? Byť život toho staříka či stařenky moc úctyhodný nebyl?

Byť se kořil před komunistickou mocí alespoň tím způsobem, že ctil jedenácté přikázání „kdo nekrade, ten okrádá rodinu“? Byť uplácel za jakéhokoliv režimu jakýmkoliv způsobem? Byť kdysi strčil svého staříka či stařenku do domova důchodců či na eldéenku, aby sám nestrádal? Byť se honil za kariérou  a své potomky uplácel věcmi, takže jim přispěl k osudu povrchních, líných a chtivých jedinců? Je něco obdivuhodného na manipulátorské babce či den ode dne choleričtějším dědkovi? Či je snad úctyhodná hloupost a naivita stáří?

Ve wikipedii zmiňují, že „úcta  se projevuje dobrovolným sebeomezením v jednání vůči němu, zejména ohleduplností, zdvořilostí, podporou a případně i dary. Na rozdíl od soutěživého sebeprosazování, které zdůrazňuje vlastní kvality a možnosti, vztah úcty vyzvedá kvality druhého, kterého si váží“. A tak se ptám, zda ohleduplnost, zdvořilost, podpora či další projevy úcty je určena především pro staré. Zda tyto postoje by neměly být standardem vůči komukoliv, ať je jeho životní cesta na jakékoliv příčce životního žebříku. Protože pokud něco pokřivíme, ti, co se od nás učí, stejně prohlédnou faleš povinné úcty ke starým a úctu v podstatě pohřbí, pokud tedy již není pohřbena.

Nežila jsem ani v 1. republice, ani před ní, takže nemohu posoudit, zda tradice úcty ke starým vyplývala ze setkávání se s jejich moudrostí, možná, že většina starých opravdu moudrými byla. Dnes to tak nevidím, dnes potkáváme moudré báby a dědy poskrovnu. Nebránit starým a pomáhat jim, aby žili hezky, je jistě namístě. Ovšem hluboká úcta náleží těm, kteří ve svém životě obdarovávali a obdarovávají své okolí hodnotami a na věku přitom vůbec nezáleží.