Úvaha o předlouhém věku dožití

Pravidelně čteme informace o prodlužujícím se věku současné populace a o vyhlídkách na další prodlužování díky pokročilé vědě, potažmo medicíně.

Zároveň s prodlužujícím se věkem přicházejí otazníky, kdo ten prodloužený věk zaplatí. Prognostici počítali a dopočítali se optimálních hodnot pro odchod do důchodu, zjednoduším pro tuto úvahu, na 70 let. Tyto hodnoty však nekorespondují s možnostmi většiny člověků ve věku 70 let pracovat a být výkonný stejně jako např. v padesáti, byť vyjímky potvrzují pravidlo. Je zde nevyřešené dilema: medicína je všemocná, lidé se budou dožívat běžně stovky, ale společnost nemá vyřešen problém vitality lidí schopných práce v pozdním věku.

Žijeme kvapně a vesměs plně zapojeni do dění kolem sebe, pojem nuda se uplatňuje pouze ve smyslu "nepodářilo se, nabavili jsme se", nikoliv "čas se táhne, co mám dělat" V tom čase, který se táhne, bylo více příležitostí vážit, zda předlouhý život je opravdu to, po čem toužíme. 

Přestárlý člověk, přežívající na lécích, je buď v péči rodiny, nebo v péči nějakého zařízení.

Možná, že váš přestárlý člověk ve vaší domácí péči je studnicí moudrosti a stále od něho čerpáte inspiraci. Pak péče o něho je vaším vděkem a láskou za jeho životní dary. Možná, že váš přestárlý člověk ve vaší domácí péči se zuby nehty drží života a vysává z vás energii, kterou by jste rádi vynaložili na tvoření, ale s ohledem na jeho zdravotní stav je to vyloučené.

Mnoho přestárlých lidí žije ve specializovanýcch domovech důchodců a také střídavě v nemocnicích a eldénkách. Povětšinou tušíme, že se jedná o mechanizovano-automatizované prostředí, kde lidský přístup odvisí od jednotlivců, ale zakotven není. Jak také zůstat nad věcí mezi zlostnými a chlípnými dědky či skuhrajícími, věčně nespokojenými bábami. Omlouvám se všem za tuto tvrdou formulaci, která však není samoúčelná. Chci poukázat na to, že stádium nad přirozeným věkem člověka, do kterého je vyhnán pouze medikamenty, je možná přínosem pro zaměstnanost špatně placených ošetřovatelů, ale jinak nemá smysl pro společnost, ani pro přestárlé lidi.

Již v mládí se má člověk setkávat s přirozeností smrtí a má ji příjmout jako běh života. Pokud se v mládí toto naučí, ve stáří, ve chvíli, kdy příjde jeho čas, smrt příjme a nebude se cítit ošizen. Stejně tak, lidé kolem přestárlého, a to jak blízcí, tak jeho ošetřovatelé, by měli spolupracovat s přestárlým ihned ve chvíli, kdy on pochopí, že je na konci svých dní.

Vkazuji svým blízkým: nechte mne žít a dožít tak, jak mi to život nadělí a nezasahujte. Díky