Kolega Bajnar napsal ve dvou na sebe navazujících blozích svoji představu o odkazu Václava Havla. Jeho interpetace, čerpající vesměs z pramenů dostupných na internetu a z vlastího postoje k některým Havlovým aktům, se mi jeví jako podání suchopárné a mimo Havlovo úsilí, a proto si dovolím pár odlišných poznámek.
Václav Havel se stal v r. 1989 hlavní postavou polistopadového dění. Do té doby žil svým nejspíš hodně bohémským a hodně disidentským životem a byl obklopen lidmi podobného životního stylu, kteří si připouštěli, že se jedná o mimořádnou osobnost. Kdyby nebyl mimořádný, nebyl by pro STB zajímavý.
Václav Havel byl myslitel i dobrý rétor, tudíž, ačkoliv ho většina lidí před listopadem neznala, dokázal přitáhnout pozornost svými ideemi, které byly v ostrém konstrastu s totalitní ideologií. Komentáře k průběhu vyjednávání mezi stávající vládou a OF vypustím, existuje několik interpretací a je na historicích, aby po detailním průzkumu všech dochovalých materiálů a svědectví, i těch, která jsou doposud tajná, popsali co nejvěrněji skutečné události. Takový nestranný soubor je možný až po odeznění emočních souvislostí, a ty jsou prozatím stále živé.
Václav Havel se stal prezitentem z vůle jiných. O svou funkci neusiloval, ale když se musel rozhodnout, hozenou rukavici zvednul. Mnoho lidí, kteří ho doporovázeli v disentu, bylo stále okolo něho. Většina z nich se velmi snažila, aby byli prospěšní v novém uspořádání země. Většina však neměla pražádné zkušenosti s řízením země a většina z nich měla svá malá bebíčka, která si přáli zviditelnit. Shrnuto, většina těchto lidí byli diletanti s dobrou vůli. Tudííž Havlovo rozhodnutí ponechat dočasně některé komunistické politiky (především Čalfu) v nové vládě bylo přirozenou nezbytností k navázání praktické kontinuity vládnutí.
Odbočím s otázkou: představte si, vážený čtenáři, že jste se dostal/a do Havlovy situace. Politice nerozumíte, zákulisí vládnutí neovládáte, ale občané vám dávají důvěru a vy ji nechcete zklamat. Každý sám nechť si odpoví, jaké kroky by udělal. Troufám si odhandout, že většina z lidí si začne zvykat na moc a ta je pohltí. Havel moc měl, a pokud ji využil nevhodně, nebylo to pro osobní prospěch, spíše věřil lidem, které měl rád, a to byla jeho velká slabina.
Havel byl nebývale otevřený ke svému soukromí, osobně takovou otevřenost nehodnotím pozitivně. Společnost se tedy už během jeho života srovnávala s nejrůznějšími informacemi z Havlova privátu a některé informace nebyly přijímaný kladně. Tyto informace zárověň šly proti Havlově oblibě a, přiznejme si, Havel s tím nic nedělal, nechal to plynout. Dnes se tyto skutečnosti, včetně nesmyslných a sprostých konstruktů, staly hlavním nástrojem jakési protihavlovské mánie. Počátek šíření této mánie se časově shoduje s odchodem Václava Klause z prezidenstského stolce ...
Havlovým nejkrásnějším odkazem jsou jeho projevy. Kdykoliv na ně člověk narazí, je upoután a potěšen. Pečujme o ně a nedejme si je vzít.
