O Řecko jde až na posledním místě

Země eurozóny se údajně snažily zabránit tomu, aby MMF zveřejnil zprávu o stavu řeckého hospodářství před nedělním referendem. 

Ten stav je natolik tristní, že bez dlouhodobých a vysokých půjček, stejně tak jako bez odpuštění velké  části řeckého dluhu, nemůže Řecko v eurozóně existovat..

Celý průběh řecké kauzy ukazuje velmi důležitou věc, totiž, že Řecko jako takové nebylo nikdy středobodem zájmu evropských politiků, zájmem byla pouze politická povýšenost EU, zájmy bank a obchodní zájmy tahounů EU, především Německa a Francie.

Na začátku tzv. řecké krize se běžní občané seznamovali prostřednictvím soukromých informací o řecké nezodpovědné politice vůči vlastním občanům, která se orientovala na populismus, tj. nesplnitelné sliby, jenže posléze, pokud se příslušná politická garnitura chtěla udržet u moci, nesplnitelné sliby plnila. Tak došlo k tomu, že Řekové měli důchody podobné jako hospodářsky mnohonásobně výkonnější Německo, ve státní správě byl formálně, ale také neodvolatelně zaměstnán bezpočet lidí, sociální dávky dostával každý, kdo byl dost obratný, pro jedenáctitimilionové Řecko byla vybudována stotisícihlavá armáda, Řecko permanentně nakupuje zbraňové systémy (hlavně od Německa), v roce 2005-2009 bylo údajně pátým největším kupcem zbraní na celém světě a nic podstatného se v této strategii dodnes nezměnilo.

Jak tedy za celá ta léta řecké krize Evropa Řecku pomáhala? Když věděl běžný český občan o Kocourkově v Řecku, je možné, aby toto nevěděli evropští politikové? Co to je za lidi, kteří zemi, která žije v nějakém bludném snu, umožňuje obrovské půjčky, do kterých nenávratně zaangažuje všechny státy eurozóny? Po volbách, ve kterých zvítězila Syriza, se jasně ukázalo, že se Řekové ze svého bludném snu neprobudili a volili toho, kdo jim slíbil vrácení jejich hraček, tj. vysokých důchodů, snadný přístup k sociálním výhodám, návrat přebujelého státního aparátu. Nevím o Řekovi, který by vystupoval proti megalomanské řecké armádě a proti bezednému odčerpávání finančních prostředků do ní. V posledních dnech tedy zazněly z EU opatrné poznámky tímto směrem, asi proto, že už je opravdu průšvih.

Je nepochybné, že EU táhnou Němci, ale táhnou ji podle svého. Oni jsou ukáznění a výkonní a nedokážou se zorientovat ve způsobu myšlení jiných národů, ani se o to nesnaží. Je to jakýsi blok v mocných a jejich přesvědčení, že jejich jednoduchému řešení (půjčka a následná kázeň) nelze odolat. Mýlí se, stejně tak, jako se mýlí multikulturalisté v tom, že lze asimilovat islám, stejně tak, jako se mýlí násilníci, že lze zbraněmi změnit svět.

Tak jako zaznívá z mnoha stran, že Rusko ani USA nejsou oprávněni zasahovat do zřízení jiných zemí, tak už by mělo v EU jasně zaznít, že když si Řekové přejí návrat iluzí před svou krizí, musí se z této nemoci napřed vyléčit. Bez porozumění nemoci není léčba, je to jen podávání cytostatik, následné zvracení a zubožení těla.

Řecká krize je pro Řeky těžké období. Pro Evropu je to velké poučení. Namísto vyhrožování a vydírání na téma rozpad EU, je záhodno začít přemýšlet na jedné straně o dodržování sjednaných fiskálních pravidel a na druhé straně o svobodnějším svazku evropských zemí a omezování moci Bruselu.