V těchto dnech se záměrně vyhýbám všem pořadům, které připomínají dobu před 25 lety. Osoby, které jsou nejčastěji před kamerami, se významnou měrou podílely na dnešním stavu naší společnosti a tak, v rámci zachování duševní pohody, taději sekám podzimní trávu i dřívi na zimu.
Své dětství i mládí jsem prožila za totáče, v rodině, která si s komunisty nezadala, ale ani nevyčnívala v žádném disentu. Potkávala jsem, jak už to bývá, lidi dobré i lidi mizerné. Dobří lidé byli nositeli mravního základu z předválečné i válečné doby a mizerní lidé, ti se nacházejí v každém období. Za okupace spolupracovali s fašisty, za totality se drali do funkcí ve straně i v praktickém životě, po sametové revoluci otočili a dnes nás mají opět v hrsti.
Vrátím se k té atmosféře za totáče. Budovatelské excesy, které jsou patrné např. z dobových filmů, jsem v reálném životě nepotkala. Na žádném stupnií školy jsem se nesetkala s kantorem, který by nás driloval se stranickými kydy. Pouze v určitých chvílích, kdy byli na paškále, si dávali řádný pozor na ústa a nějaká ta budovatelská úlitba padla. Většina spolužáků nosila na základce pionýrský šátek, ale cestou domů už ho měli v kapse. Ze dvakrát jsem si na rodičích vyškemrala účast na pionýrské schůzce - hrála se tam šeptaná a na fanty.
Lidé se s nesvobodou vypořádávali především tak, že se na pracovištích hodně pilo a hodně klábosilo. Když se popilo více, padaly i protikomunistické nadávky. Odpočítával se čas, kdy padne a do pěti minut byli všichni u štípaček. Pan kolega vedl kroniku Brigády socialistické práce, což byla ve skutečnosti kronika oslav a význačných jubilejí v podniku, s fotkami a triviálními básničkami. V podniku se 12 000 zaměstnanci byli navíc ulití osmašedesátníci (lidé, kteří v osmašedesátem vystoupili ze strany, resp. neprošli normalizačními prověrkami) a všichni byli oblibení a ctění, pokud uměli. Já sama jsem ke své zlosti nebyla normalizačně prověřována, nějak to za mne zfalšovali, asi se šéf strachoval, že bych něco nevhodného plácla.
Zažila jsem i situace, kdy se aparátčík cítil ohrožen a pak vycenil zuby a vyhrožoval. Ale bylo zřejmé, že se bojí o své bydlo, nikoliv, že to dělá z přesvědčení. Mimochodem, abych obstála u zkoušky z marxismu leninismu, přečetla jsem si několik kapitol z Leninových spisů a byla jsem zděšená z jejich obsahu. Jednalo se totiž pouze o pomluvy, výhružky a nadávky jeho souputníkům. Nicméně, Leninovými spisy se oháněl každý aparátčík.
Lidé, kteří prosperovali v komunistické éře, si žádné mravní hodnoty neosvojili, v totalitě byly zapovězeny. Tito lidé prožili svou moc a jejich mysl nic jiného nepoznala. Miti moc je jejich podstatou. Tak, jako Mauglí se nikdy nemohl stát plnohodnotným člověkem, když prožil mládí mezi dravými zvířaty, ani oni nejsou schopni prožívat čestnost, pochopení, sounáležitost. Tito lidé jsou stále mezi námi a my jsme se s nimi nevypořádali, neodstavili jsme je od moci. Proto pro mne není 17. listopad 2014 dnem hrdosti.
