Ekonomické imigranty může milovat jen člověk, který snadno nabývá peníze, nebo sám je dobře zajištěn státem, případně rodiči. Člověk, který celý život pracoval a nyní z důchodu sotva žije, se jen musí divit.
Zamotali jsme se do EU hlasováním v referendu 77 procenty voličů ze zúčastněných 55 procent z celkového počtu všech lidí, kteří mohli hlasovat. Osobně jsem hlasoval proti vstupu do EU. Bylo a je historicky prokázané, že tento princip nadnárodního vedení je neudržitelný především z důvodu nárůstu řídící byrokracie a ničení všech stupňů svobod, ekonomik vlivem z dlouhé chvíle schvalovaných absurdních nařízení. Že hlavním důvodem rozpadu by mohlo být nenápadně schválené nařízení, že EU musí pomáhat všem lidem na světě, kterým se nevede dobře, bez ohledu na vlastní obyvatelstvo Evropy, jsem ani v nejmenším nepomyslel. Jistotou rozpadu EU je ale ta skutečnost, že pokud to nebude tento případ, začne bourat EU jiná uzákoněná až absurdní hloupost.
Evropa v posledních letech vydělávala na snížených nákladech na zbrojení, především pak Německo po skončené 2. světové válce a po roce 1989 pochopitelně i my. U nás navíc muži v nejproduktivnějším věku mohou pracovat, protože nemusí na vojnu, stát neokrádají, naopak ekonomice pomáhají. Po pádu komunismu ale životní úroveň u nás až tak nestoupla. Narostl počet bezdomovců a nezaměstnaných doslova z nuly. Na dřívější ekonomiku stačily 4 banky, nyní jich přibylo víc jak desetkrát, stejně jako ceny. Na odvody daní se pracuje stále větší část z roku, přesto dálnice prakticky nepřibývají a tunely lámou rekordy představivosti. Z původní ceny 17,2 miliard tunel Blanka stál o 4 roky později 42 miliard korun. Co je to ale proti pomoci syrským uprchlíkům v Turecku částkou 80 miliard korun od EU, se slibem stát se plnohodnotným členem EU s výhodou cestovat bez víz. Stojí za to vůbec tuto směšně malou částku ve zprávách připomínat? Vždyť tato částka je skoro rovna vybraným ročním daním za tabákové výrobky pouze v naší malé zemi. Takové paradoxy se dějí v EU a my se jen divíme, kam jsme to vlezli.
Stále tu je v tomto světě jeden velký, po dlouhá staletí opakovaný paradox - náboženský. Na jedné straně se zvou muslimové zachránit Evropu před postupným, nenávratným vymřením, úbytek obyvatelstva je drastický, na druhé straně si křesťanská Evropa netakticky zašťourala do židů označováním výrobků prodávaných na trhu Evropské unie. Původcem produktu musí být uvedená palestinská území, nikoliv Izrael a tak dává EU najevo, že židovské osady považuje za nezákonné. Nedivme se té slátanině, jejíž původ je ryze náboženský a nějaký ten terorismus je pak jenom zaplácnutý předstíraným udivením s nařízenou minutou ticha. Nastanou daleko větší problémy v okamžiku, až běžným obyvatelům bude zakázáno vlastnit zbraně. Teroristé a atentátníci budou mít legální výhodu a oběti opět nebudou muset do vězení, dokonce bude jim zařízen pohřeb v přímém přenosu. Lidé budou muset odevzdávat pepřové spraye a dětské plastové pistole, protože nedej bože, aby se vykonavatel vyšší spravedlnosti polekal. Zvolili jsme si takovou nemyslící elitu, která nás zbaví posledních možností se bránit, zakážou nám kouřit, veřejně pít alkohol jako v USA a později i v pivnicích, barech a restauracích. Vše jde postupně a nezadržitelně vpřed, takovým nesmyslům by se každý člověk před třiceti lety vysmál. Dostatek spřízněných duší v televizních diskuzích vždy mezi obyvatelstvem najdou, stačí i těch třeba jen pět procent lidí bytostně nenávidějících zbraně, kouř z cigaret a alkohol, které se budou zvát k jednostranným pohovorům do televize spolu s šikovně vybranými profesory, umělci a dnes i vysokoškolskými studenty.
Nadáváme na všechno a všechny. OK, ale co s tím? Volit zase ty, na které budeme křičet, že takhle ne? Nevím, ale tudy cesta asi nevede. Bohužel máme jenom takové politiky, jaké si zasloužíme. Žijí mezi námi a mají nás za blbce. My jim platíme za to, že si z nás dělají často doslova srandu. Určitě jenom zkoušejí, kolik vydržíme, ale legrace má své meze, za ony nesmysly by měli být jednou alespoň odsouzeni. Čím dřív, tím bude méně škod a snad se dá ještě něco zachránit.
