Demokracie

 Politici ve svých myslích své poddané vnímají jinak, než jak jim v projevech dávají najevo. Například de Gaulle považoval své spoluobčany za nemyslící telata, Hitler je považoval za nemyslící masu, případně za potravu pro děla, Mussolini je viděl jako snadno nadchnutelná boží hovádka, Lenin a Stalin bez obalu hovořili dokonce o masách pracujících a výkonné energetické hmotě.

        Profesor Bostonské univerzity James Forester rozlišuje lidi na zcela ovlivněné propagací osvětovou, informační a kulturní a pro ně vypracoval tři sta osm základních „myšlenkových trendů“, které jsou nejčastěji brány za kodexy dané a neměnné, aniž by se někdo nad nimi hlouběji zamyslel. Jsou donekonečna hlásány ve sdělovacích prostředcích, novinách, románech, básních, dokonce i letácích a návodech na zapojení žehličky. Z onoho velkého množství „myšlenkových trendů“ uvedu pro pochopení pouze tři...

1. Rodina je užitečná instituce, určená zejména pro výchovu dětí, ekonomickou spolupráci manželů a vzájemnou citovou podporu členů rodiny...
2. Tržní hospodářství funguje jen v demokratickém zřízení a je nejspolehlivějším výrazem individuálních svobod občanů...
3. Kultura je sféra sloužící k duchovnímu povznesení lidí...

   Forester vymodeloval deset odlišných myšlenek, jež se liší od běžně vysledovaných názorových trendů. Jsou to vlastně stanoviska, která zastávají svobodně myslící lidé, kteří si nenechají vnucovat názory většiny.

1. Rodina je dnes už jen formální právní svazek, jímž stát uplatňuje vůči občanům svoji donucovací vůli...
2. Tržní hospodářství je koncentrovaná a bezohledná nadvláda silných nad slabšími, která navíc záhy způsobí ekologickou katastrofu...
3. Kultura je v zásadě projev lidského strachu z nicoty...

 

     Osmdesát pět procent lidí reaguje nikoli podle své hlavy, ale podle receptů, které jim do hlavy vtloukli například rodiče, učitelé a potažmo sdělovací prostředky. Znamená to, že většina populace papouškuje jen to, co někdy a někde slyšela a četla a přitom nezáleží na stupni vzdělání. Tento trend je ale zcela v pořádku, protože přirozená stádovitost dokázala vytvořit zákony, fungující státní zřízení a demokracie, mravní kritéria jednotlivců i společnosti a tak vznikla až nepochopitelně důkladná společenská stabilita, poskytující ochranu proti sebedesktrukci. Četnost lidí s vlastním názorem a lidí bez vlastního názoru probíhá podle Gaussovy křivky a Forester si myslí, že je tomu tak dobře, protože by nevznikl poslušný dav plnit rozkazy vůdců. Nevznikly by revoluce, nastalo by zabrždění rozvoje civilizace až konec lidských dějin.      Například pravidla sociálního života Křováků připadají většině Evropanů primitivní. Z funkčního hlediska ale tato pravidla nejsou o nic horší než houšť dávno již neprůhledných zákonů, výnosů a nařízení, které si vymýšlejí naši politikové a právníci. Vždyť moderní státní aparát je křehčí než kterákoli „primitivní“ společnost. Jeho přebujelá byrokracie je navzdory důmyslným počítačovým programům, které mu mají pomáhat, velmi toporná, a již nepostřehnutelná systémová chybička může vést k hrozným následkům.      Stále se množí signály, které napovídají, že naše civilizace byl omyl, ale mnozí z nás, místo aby to uznali, mají zatím tendenci mávnout nad kritikou této civilizace rukou, jako by šlo jen o sýčkování nenapravitelných pesimistů. Ocitáme se tak v prekérní situaci, neboť není cesty zpátky. Věřit, že cestou k blaženosti je návrat k „přirozenému stavu“, mohou jen naivní „děti přírody“. Ve skutečnosti nám zbývá jen cesta vpřed, avšak s rizikem, že tak urychlíme zánik civilizace, protože se nemůžeme spolehnout na zákon pokroku, který by hnal vývoj k lepšímu. Takový zákon zkrátka a dobře neexistuje.      Lidé mají v sobě zakódovanou životní berličku, která mu zjednodušuje pohled na složitosti života. Daří-li se někomu špatně anebo pokud se mu opakovaně děje příkoří, bude hledat útočiště v naději, že musí existovat ještě „něco“ – třeba nějaká vyšší spravedlnost, jakýsi hlubší smysl života nebo vykoupení z pozemského trápení na onom světě.      Roku 1710 Leibniz čtenáře přesvědčoval, že náš svět je opravdu tím nejlepším z možných. Soudil, že náš svět mohlo zaplnit nekonečně mnoho životů a že ostatně existuje bezpočet možných světů, „z nichž Bůh nepochybně vybral ten nejlepší, protože nedělá nic, co by nebylo v souladu se svrchovanou moudrostí“. Pokud bychom doopravdy žili v nejlepším ze všech možných světů, byly by v pořádku i války, hlad, epidemie a hloupost, protože by byly výrazem Boží vůle, a my bychom je tedy musely akceptovat. Nepřestává překvapovat, že tímto způsobem vskutku uvažují mnozí z nás a války, hladovění třetího světa i propukající epidemie vnímají jako nutnost (hlavně pokud se nic z toho netýká jich samých).      Člověk sice stanul na nejvyšším vývojovém stupni všech živočichů, ale na ten pravý vrchol se zatím nevyškrábal a mnohé má ještě před sebou. Musí dál růst a expandovat hospodářství, musejí se zvedat platy a daně, musí se zlepšit loajalita jednotlivce vůči státu; potřebujeme rychlejší letadla, vlaky, auta, potřebujeme více dálnic, nákupních center;  musíme oživit cestovní ruch, rozšířit byrokracii, zvýšit počet zákonů, nařízení, předpisů, příkazů a zákazů. V Orwellově románu je na nejlepší cestě k vytvoření tohoto nového člověka strana, která proto manipuluje zákony, neustále ukazuje v lepším světle současnost než minulost a svým věrným prorokuje lepší budoucnost, pakliže ale budou důvěřovat „Velkému bratrovi“, budou ho milovat, a nenávidět své (pomyslné) nepřátele. Orwell si – pod dojmem nacistického režimu a stalinismu – uvědomil, že všechny ideologie vkládají naděje v očekávání spásy člověka a že většinou lidi lze pomocí více či méně chytrých metod manipulovat jen proto, že doufají v lepší budoucnost. Orwellova „strana“ má tisíckrát omílanou pravdu, nezdary jsou bezpečně zastřeny a za pokrok jsou vydávány i příděly potravin.      Dnes na prahu třetího tisíciletí dosáhla míra zestátňování a byrokratizace života nestvůrných, zrůdných parametrů. Byrokratický aparát zasahuje do všeho, všechno chce spravovat a kontrolovat, jenže ho zatím začalo trápit silné nadýmání a hrozí mu celkový kolaps (tj. rozvinutá Nietscheho metafora). Jediným úkolem demokratického (!) státu je chránit své občany. Pak by ale bylo zapotřebí státní pravomoci co nejvíce ořezat. Použití takového nože však předpokládá svéprávného občana. Jenže státní aparát občana systematicky znesvéprávňuje a k samostatnému vyřešení mu nechává jen hádanku, jak se má před tímto aparátem chránit. Dnes ale občana trvale neobtěžují jen politikové a „mandaríni státu“ čili úředníci, nýbrž už dlouhou dobu i velkokoncerny, které si svými stále agresivnějšími obchodními praktikami podmaňují trhy a čím dál tím dotěrnější reklamou, zařazovanou do programů všech médií, zotročují mozky potencionálních spotřebitelů.       Tak jak věda produkuje četné jednorázové teorie, které pak bez povšimnutí končí na obří skládce lidského vědění, produkují hory informačního odpadu například i právníci. Neexistuje oblast lidského života – od pohlavního aktu přes narození až po smrt -, kterou by snaživý kutilové, vymýšlející stále nové zákony, ještě neupravili nějakým právním předpisem. Ostatně v té džungli zákonů a nařízení se už nevyznají ani právníci, většinou jde o věc interpretace a výkladu. Tak nějak jsme si zvykli na to, že nynější stav snad ani jiný nemůže být a proto se jistě nad touto výtkou leckterý pousměje. Nejsme již ani schopni se zamyslet nad tak jednoduchou logickou věcí hlouběji. Morálku, právo a spravedlnost tak stále častěji nahrazuje formální hnidopišství; otázka, zda se něco stalo právem, či neprávem, markantně ustupuje do pozadí před otázkou, zda nějaký úřední spis splňuje všechny náležitosti formálně předepsaného úředního postupu. Spousty zákonů, předpisů a nařízení patří od samého začátku na právní smetiště. Pochopit jednu jedinou větu, určitě napsanou schválně tak komplikovaně a slohově netypicky, je někdy složitější, než pochopit teorii chaosu. Běžný občan nemá mít šanci se ve svých právech vyznat, musí být udržován v neznalosti a strachu a musí stále počítat s tím, že na něj stát může kdykoliv vyrukovat s nějakým bičem a ovladačem poslušnosti. Normální člověk asi těžko stráví nutnost zabezpečit své budoucí bytí výrobou a investicemi miliard do nukleárních a jiných zbraní. Občan má v jistých státech dokonce nad takovými myšlenkami zakázáno nahlas přemýšlet.      Problematiku smysluplnosti voleb ve vysoce centralizované společnosti odhalil již patnáct let před VŘSR Ostrogorski: „Stačí, aby 5% všech voličů změnilo své sympatie a strana u moci se změní. Těch 5%, které zajišťují střídavý pohyb volebního kyvadla …“.    Vlastním cílem politických stran není v prvé řadě řešení problémů země, nýbrž rozdělování atraktivních postů mezi členy strany po vyhraných volbách. Aby podepřeli své nároky, všichni se odvolávají na svoji stranickou disciplinovanost a na odvěkou věrnost ideálům strany. Tyto hluboce pravdivé a předvídavé myšlenky dokázal Ostrogorski vyslovit jen na základě studia britského a amerického parlamentarismu.      „Vůdce strany konzultuje opatření, která chce podniknout, maximálně s generálním štábem svých nejbližších důvěrníků,“ pokračuje dále Ostogorski, „ostatní poslanci dostávají pouze stranické pokyny.“ Skutečným posláním davu poslanců strany je bezvýhradná podpora jejich vůdce a jeho pobočníků. Těm nejpohotovějším a nejvýřečnějším z poslanců se dostává zvláštního vyznamenání - mohou působit v parlamentu jako řečničtí gladiátoři strany. Ti ostatní jsou pouhými automaty na zvedání rukou. Porušení stranické disciplíny při volbě čehokoli je považováno za nejvyšší zradu. „Debaty v parlamentu nemají téměř žádný reálný dosah, snad kromě toho, že umožňují vyniknout gladiátorům stran. Neovlivňují, jak bude kdo volit, nedokáží přesvědčit nikoho, protože stranická disciplína přísně zapovídá všem věrným nechat se přesvědčit. Proto kromě zvlášť významných příležitostí hovoří řečníci zpravidla před prázdnými lavicemi.“      Z uvedených důvodů nemohou být šéfové jednotlivých stran skutečnými státníky s programem prospívajícím celé zemi. Jejich hlavním zájmem je vždy momentální výhoda vlastní strany. Jejich programy byly složeny v prvé řadě pro potřeby permanentní války, kterou strany vedou mezi sebou.      Ani opozice nemůže v této atmosféře pracovat nijak plodně. Její hlavní snahou je co nejvíce ztížit život straně, která je právě u moci. Snaží se přetáhnout vládní straně voliče a při této snaze je jí vše dobré. Skutečné potřeby země ji při tom zajímají právě tak málo jako stranu vládnoucí. Ostrogorski tedy již počátkem minulého století konstatuje, že: „Kultivovaní lidé jsou šokováni degradací politiky, kterou zavinily strany. Ti, kdo o tom něco vědí, jsou zoufalí, když sledují, jak celý obrovský a nákladný parlamentní stroj běží zoufale naprázdno.“      Voliči ve volbách pouze ratifikují výběr provedený dopředu stranickými aparáty, zodpovědnost poslanců vůči voličům ustupuje do pozadí před jejich zodpovědností stranickým aparátům, které je nominovaly. Skutečná moc spočívá v rukou volebních týmů, které mají prostředky k manipulování míněním voličů pod záminkou, že slouží veřejnosti.          Programy stran se vyslovují naprosto ke všemu. Pokud by  vznikl dojem, že k jakékoli podružné oblasti společenského života nemají co říci, ihned by se v této věci chopily iniciativy strany ostatní. Představitelé všech stran se tedy nutně musí vyslovovat i k věcem, o kterých prokazatelně nemohou nic vědět a navíc se při tom tvářit vrcholně zasvěceně. Ostrogorski před více jak sto lety vše pochopil a předpověděl s naprostou přesností stav dnešní demokracie a politické  scény. Vyslovil dnes známou pravdu, že politické strany jsou hlavním nepřítelem demokracie, protože odporují vlastnímu smyslu demokratického uspořádání.