Hned v úvodu chci férové prohlásit, že miluju být s lidmi a baví mě vzdělávat se s nimi a učit je. O obojím přemýšlím celý svůj profesní život a celý svůj profesní život se obojí snažím zlepšovat a obměňovat.
A teď mi do toho vtrhla on-line výuka, webináře, videokurzy apod. Chvíli jsem byl nervózní, to potvrzuji. Bál jsem se, že díky „drátu“ je s mým pojetím učení konec. Jak jde čas, jsem však klidnější a klidnější. Ale jak jsou děti stále doma před laptopy i neklidnější a neklidnější. Proč?
Pomohu si etymologií (naukou o původu slov). Česká předpona „vz“ znamená „směr vzhůru“, „nad“. A slovo „dělat“ bylo odvozeno od „děti“ (dít se). Vzdělávání se opravdu děje a je to trochu magický děj mezi zúčastněnými stranami. Aby se mohl odehrát, je třeba interakce, živý kontakt mezi učitelem (mistrem) a žákem. Vzdělávání díky tomu prohlubuje i jednu z našich podstat - člověk, tvor společenský. Na vzdělávacím procesu je nejkrásnější, že se učí oba (nebo všichni, kdo jsou přítomni). Tak bylo vzdělávání původně i provozováno jak ve starém filosofickém Řecku, tak ale i na středověkých universitách. Vzdělávání je prostředek, jak pomoci žákovi (i učitelovi ) být nejen znalým, ale i zralým (moudrým) člověkem. Míří nejen k hlavě a k srdci, ale i ještě dál „vzhůru“ - k pochopení, ke změně. Smyslem vzdělávání je pomocí znalostí potvrzovat nebo měnit postoje účastníků. Je to proces objevování nejen souvislostí, ale i sebe ve světě a vztazích mezi jeho částmi. Vzdělávání učí mimo jiné přemýšlet, a to i eticky v nejširším slova smyslu.
Tohle žádný videokurz, ani on-line výuka či webinář nikdy, nikdy plnohodnotně nesvede. Bohužel ani učitel či lektor pokud je pouhým vykladačem /vypravěčem informací a faktů. Podobně, jak to dnes nedokáže většinově provozovaná distanční výuka. Ta je totiž opravdu založena převážně na výkladu – říkání. A teď vážně. Nikdo si snad opravdu nemůže myslet, že když někomu něco řekne, a on to bude tzv. vědět, že se podle toho bude také řídit - že to bude dělat. Omyl, omyl, omyl!
Co je pak učení? Tady je etymologie slova jinde. „Učiti se“ je příbuzné z praslovanského „vyknoti“ (navyknout si). Podstatou učení je vytvořit u žáka nějaký návyk - naučit ho správnému postupu a ten pak tréninkem upevnit. Ani tady tedy nelze plnohodnotně učit skrze různé on-line systémy. Naučit vyžaduje přítomnost učitele a mistra, který žáka vede k zamýšlenému návyku a upevňuje ho svou pevností, opravuje chyby, které žák dělá. Činí tak určitou nesmlouvavostí, trpělivým vysvětlováním, ukazováním na příkladech, předváděním sebou samým a zpětnou vazbou. Zatímco při vzdělávání je učitel otevřen pohledu a zkoumání žáka, při učení je „diktátor“ ví, co je správné a jak má proces vypadat. Učení je zaměřeno na zvýšení dovednosti, zlepšení obratnosti v učeném, nácviku technologie postupu. A to také vyžaduje zkoušku, která potvrzuje a ověřuje, jak a co se žák naučil. A čím náročnější zkouška je, tím více si student po jejím zdárném vykonání sebe sama váží. Upozorňuji na to proto, že učit se bez ověření dovednosti je jen půlka všeho. Zkouška je půle druhá, je to další faktor pomáhající růstu osobnosti žáka (To jen pro rodiče, kteří pokládají za přežitek děti zkoušet a známkovat.) To, že je žák vystaven nutnosti se naučit něco, co dosud neuměl, to, že u toho musí překonávat překážky i sám sebe, a jít posléze s kůží na trh při zkoušení, zvyšuje jeho frustrační toleranci a podporuje růst sebevědomí – vážení si sebe sama, že jsem něco dokázal. Nejsou zrovna toto „zdatnosti“ po kterých voláme a které našim dětem přejeme?
Učení se a vzdělávání jsou sehraní partneři a v těch nejlepších kursech a školách je můžeme my či naše děti zažít a užít si jich. Díky učitelům i žákům a studentům.
Na co je tedy dobrá distanční výuka? Možná v slově „výuka“ slyšíme zárodek slova „ukazovat“, nebo taky „kázat“ či „vyžadovat kázeň“. Etymologicky to není úplně čistý výklad, ale směřuje k podstatě, jak je distanční učení realizováno. Distanční je pravým opakem vzdělávání a učení. V distanční výuce jde o to nebýt s žákem v kontaktu a moci nerušeně jeho přítomností (dotazy, neverbálním projevem) kázat informace, obsahy, fakta, data … Mimochodem všimli jste si, že pravé vzdělávání vyžaduje vlastně tak trochu ne-kázeň – takový ten kreativní cvrkot různých nápadů, nesouhlasů, aha-momentů? Distanční výuka není sama o sobě špatná. Je skvělým doplňkem všude tam, kde je nutné předat informace bez potřeby být přítomen jejich přijímání, bez potřeby ovlivnit proces jejich zpracování, ztotožnění se nebo odmítnutí. Všude tam, kde se učitel nepotřebuje také něco naučit od žáka, nezajímá ho okamžité zpětná vazba, kde nepotřebujeme, aby studenta povzbuzoval, upozorňoval na omyly a scestí. Všude tam, kde nemáme ambice chtít, aby distančně vyučované žáci a studenti opravdu uměli a používali. Také tam, kde žák třeba pro svůj handicap či vzdálenost nemůže být přítomen vzdělávání a učení se. Takových situací není určitě málo, ale vlastně, když o tom přemýšlím…, je jich zatraceně málo. A ta současná, ač těžká, u mě těžko obhájí už téměř půlroční zákaz učit se a vzdělávat. Protože ve vzdělávání a učení se jde víc o budoucnost než o přítomnost. A na ní by nám mohlo u našich dětí záležet víc než na našem dospělém aktuálním strachu.
