Když neumíš dialog, najdi způsob jak ho shodit nebo zakázat. Od března mě mrazilo z postupu vlády tolikrát, že to ani nespočítám.
V paměti zůstaly jen ty nejsilnější momenty. Když předseda vlády na plnou pusu a před kamerami ponoukal ministra zdravotnictví, ať není slušnej (doufám, že se toto motto v příštích parlamentních volbách objeví na billboardech premiérova hnutí), když plukovník s čínským „výcvikem“ veřejně manipuloval média, ať nedávají prostor lidem s jiným názorem, než má on a vláda. Když místo systematického a konsensuálního hledání řešení patálie s coronavirem se zcela nahodile označovali viníci. Poprvé to byli zpovykaní lyžaři, podruhé moře a cestování chtiví dovolenkáři, teď to jsou pro změnu studenti. Hromadně se scházejí, bez roušek se baví a nezodpovědně šíří po naší české zemi viry. Hrůza. K plukovníkovi Prymulovi mě asi nepustí, ale kdyby, i přes roušku bych mu zcela jistě dokázal vysvětlit, že:
1.Podstatou dialogu je riziko, že se dozvím něco, co jsem nevěděl, nebo nechtěl vědět. Tudíž pro dialog je důležité, aby ho vedli i lidé s jinými názory a je dokonce přínosné, aby to nebyli jen specialisté z jeho oboru. Mnoho nekonvenčních a skvělých řešeních přišlo na svět tak, že se propojili tzv. odborníci s laiky a nespecialisty. Pro demokracii byla, je a bude největším nebezpečím vláda odborníků-specialistů. Vždycky to smrdí totalitou.
2.Studenti a adolescenti nejsou nezodpovědní blbečkové. Je to budoucnost naší země. Je mezi nimi mnoho a mnoho šikovných, pracovitých a chytrých lidí, kteří umějí zabrat ve prospěch celku, jen je potřeba najít s nimi řeč. Kladení překážek k shromažďování a studiu a osočování v médiích to rozhodně není.
3.Člověk je tvor, který k svému vývoji potřebuje druhé. Bez druhých bychom se nic nenaučili, neboť na svět nepřicházíme vybaveni žádnou specialisací, na rozdíl třeba od opic. Období adolescence je velmi podobné vývojovému období do prvních pěti let života. V těchto dvou vývojových cyklech potřebuje člověk pro svůj růst živý sociální kontakt s věkově svými i se staršími víc než kdykoliv jindy. Přerušit ho na základě velmi pofiderních argumentů je trestuhodné.
4.Jestli na mladé něco opravdu nefunguje je to příliš ochranitelský nebo příliš autoritativní způsob komunikace a zacházení s nimi. Jsou to však ty nejjednodušší, ale většinou nejméně vhodné reakce. K dialogu s nimi je třeba odvaha se vystavit jejich hledisku a víra v jejich „dobro“. Ani odvahu ani víru v dobro v druhých bohužel naše vláda nemá, tak jak to po ní vlastně chtít.
5.Adolescenti rádi riskují, to je pravda. V covidovém světě jsou víc než ohroženou skupinou, skupinou ohrožující. To je také pravda a oni to vědí. Proč je ale za to trestat tím, že nemohou chodit do školy. Dávno mohli být pozvaní k řešení, mohli být motivování dle svého věku „životunebezpečnými“ úkoly. Například mohli být zapojeni do péče o staré lidi. Starat se o nákupy, pracovat na call centrech apod. Mohli je ředitelé prostřednictvím krizového štábu nebo jejich mistra vyzvat, ať sami vymyslí, jak se bezpečně učit a při tom být ve škole. Jsem přesvědčen, že právě takové „úkoly“, v nichž jsou vnímáni jako partneři, kteří něco umí, a věří se jim, by je přirozeně vedly k tomu dávat si pozor, chovat se s odpovědností za sebe i druhé.
Ministr zdravotnictví, spolu s ministrem školství, předsedou vlády a dalšími nic takového bohužel zřejmě neví, nebo neumí. Zoufale si trčí ve svém starém světě čínského, autoritářského řízení. Nikdy nebyli v opravdové akci a je to vidět. Velitelé, kteří prošli bojem, dnes ví mnohem více než kdy jindy, že chtějí-li uspět, musí získat obyvatelstvo i řadové vojáky. A mnozí politici, kteří šli od píky starostů, to vědí též. Plukovník R. Prymula, ministr školství R. Plaga i jejich nadřízený A. Babiš jistě nejsou hloupí lidé. Ale krom čtení Vladaře od Machiavelliho bych si jim dovolil nabídnout prostudovat také něco ze Sokrata nebo nahlédnout do pamětí velitele Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil v Afghánistánu generála Davida Howella Petraeuse. Možná by se pak přestal mezi mládeží šířit černohumorný slogan „Tahle vláda není pro mladý (a bohužel ani pro starý ne)“.
Mgr. Oldřich Kvasnička
