Vychovávat není ponižovat, urážet, okřikovat, rozkazovat, radit, srovnávat, ironizovat, nálepkovat, zesměšňovat, dávat pokyny, křičet a pak se divit, že děti vzdorují. Není to ani rozmazlovat, posluhovat, nechat sebou vláčet. Cestou je jedině oboustranný respekt, úcta a partnerství. Zní to naivně? Směšně? Tomu kdo neví možná ano, ale bez toho se nehneme. Zákaz mobilů náš vychovatelský a pedagogický diletantismus nezachrání.
Už je to tu zase. Nezvedenec vytočil učitele, druhý tu scénku natočil na mobil a pak ji společně zveřejnili na internetu. Škodolibí spolužáci se baví, rodiče jsou (možná) zděšeni, společnost přes média hystericky kvoká, jako když do kurníku vletí liška. Pokrytecky se „jako“ hledá viník a k tomu řádné, rychlé řešení. Odpovědnost necítí nikdo, ale každý na někoho "nenápadně" ukáže. Učitelé na rodinu, rodina na školu, všichni společně pak na nevycválanou generaci, se kterou se nedá nic dělat.
Viníky máme a teď s nimi zatočíme. Zakážeme jim mobily a bude klid. Nejlépe zákonem, abychom si tu hloupost mohli vymoci silou. Přesto, že to vypadá jako velice jednoduché a účinné řešení, a mnozí nad ním souhlasně pokývají hlavou, situaci to nezmění. Stejně jako žádná jiná obstrukce. Nezvedenci toho kantora zmlátí i bez mobilu.
V čem je tedy zakopaný pes? V základním přístupu k dětem a komunikaci s nimi. A každý komu teď naskočí: "... to je máme prosit?....plazit se před nima po břiše, aby laskavě něco udělali?....aby se chovali jako lidi?....", ten to jen potvrdí. Jednání a chování "mladých" je důsledkem našeho dlouhodobého rodičovského a pedagogického působení. Přesněji našeho rodičovského a pedagogického vrávorání. Od narození dětí až po jejich dospělost.
Buď jim poručníkujeme a dlouhodobě v nich pěstujeme jejich vzdor. Případně je "lámeme" a děláme z nich "poslušné lidi". Nebo jim posluhujeme, utíráme zadky, a pak se divíme, že máme rozcapenou "princeznu" a samostatného života neschopného "mamánka".
V komunikaci děti podceňujeme, bereme jim sebevědomí, útočíme na jejich pocit vlastní hodnoty, zbavujeme je vlastní odpovědnosti, ničíme jejich motivaci. Často o tom vůbec nevíme. Případně žijeme s přesvědčením, že na takové věci mají ještě čas, nemají nárok nebo si to tak neberou.
O procesu komunikace víme žalostně málo a spíš jen instinktivně se v něm plácáme. Pokud se nám nedaří, cítíme se a většinou také jsme jeho obětí. Stejně jako naše děti. O rodičích a učitelích, kterým se daří říkáme, že mají pedagogický talent. Možná ho mají, ale ještě spíš o komunikaci cosi vědí, někde si to nastudovali, naučili se to. Bohužel jich je jako šafránu.
Jsme jako řidiči, kteří se pohybují v dopravním procesu bez autoškoly, bez znalosti pravidel a základních principů. Naše havárie jsou nám nepříjemné a tak od státu, který by nás měl všechny povinně hnát do autoškol, očekáváme, že zakáže "žlutá trička za volantem", protože jsme se s řidičem ve žlutém už dvakrát srazili.
Nepotřebujeme zákaz mobilů do škol. A jestli ho v jiné zemi mají, je to jejich věc a jejich hloupost. Potřebujeme, aby se správná komunikace stala pro každého tak samozřejmou, jako je řídit auto. Aby potřeba mít řidičák byla stejně nezbytná, jako mít "rodičák", tedy rodičovské a všeobecně sociální vzdělání. Tady můžeme chtít, aby se stát angažoval. Aby prosadil sociální vzdělávání do všech stupňů škol a nabídnul je ve veřejných programech široké veřejnosti. Nenastane-li změna, předáme své chyby další generaci a celá společnost má smůlu. Zákaz mobilů se stane předehrou pro instalaci detekčních rámů,…...
Vzdělání a osvěta nejsou tak přímočaré, jako mobilová obstrukce, ale určitě je efektivnější, než "mobilová policie".
Přemýšlejme :O>)
