Padla facka a co dál?

1. října přinesla Mladá Fronta Dnes na své titulní straně článek „Fackovací případ ředitele Korandy.“ Pan ředitel v rozhovoru s redaktorkou Ivanou Karáskovou popisuje průběh události a co všechno z toho vzešlo. Co ale dál?

Písemná omluva matce, čtyřtisícová pokuta za přestupek na městské části, lítost a ztráta vnitřního klidu. Po pěti měsících od události se navíc rozbíhá v místním zastupitelstvu jednání o odvolání ředitele z funkce. Žáky, jejich rodiče, učitele i zastupitele celá kauza rozděluje na dva tábory, napětí roste, klid nemá nikdo.

Vede se disputace o razanci pohlavku, nezvladatelnosti dnešních dětí, o pedagogických kvalitách a manažerských zásluhách ředitele, o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti represe vůči němu. Vyjadřují se odborníci, zástupci různých skupin, podepisují se petice. V zápase o odvolání nebo setrvání ředitele ve funkci je skryt názorový souboj o to, zda žáky BÍT či NEBÍT.

Kauza se čtrnáct dní propírá v médiích, až to ředitel vzdá a sám na svou funkci rezignuje. Jeho příznivci si tak potvrzují, že je mládež čím dál hůř zvladatelná a taky si může čím dál víc vůči učitelům dovolit. Navíc ji v tom podporují rodiče, kteří děti takhle rozmazlili.

Zastánci udeřeného chlapce mají nejspíš pocit zadostiučinění a dopadu spravedlnosti. Kauza končí, oba názorové tábory mohou čekat v zákopech svých postojů na jiný pohlavek někde jinde, aby se do sebe mohly znovu pustit.

Zaujmout nějaký postoj pokládám za normální, ale zůstat jen u něj, pro mě věc nikam neposouvá.

Z pohledu lektora komunikace jde o klasický karambol, který má jasně čitelnou strukturu. Půjdu-li po příběhu, pak ředitel opouští třídu, aby řešil rvačku v jídelně. Už tato událost může být v jeho náročném dni významným stresorem, který rozdmýchává jeho emoce a zvyšuje vnitřní napětí. S ním se vrací i do třídy, kde někteří žáci nepracují, jak by měli.  Jeho rozčilení může narůstat ještě víc.

Chce žáky přimět k práci, ale volí nešťastný způsob, kdy k nim vyšle urážku: „Nechovejte se jako blbci.“ Sám si možná uleví, ale staví tak oslovené žáky okamžitě proti sobě a reakce jednoho z nich na sebe nenechává čekat. Třídou zazní: „Od tebe to sedí.“, o což si ředitel svým jednáním jednoznačně řekl. A neomlouvá ho, že tak jednal v roli ředitele ani to, že mluvil k žákům.

Na druhou stranu nárok bránit svou důstojnost má každý bez ohledu na věk nebo roli, v níž se právě nachází. To, že se někdo útoku postaví a někdo ne, je další věc.

Následující průběh je už jen dovršením konfliktu. Ředitel si bere žákovu reakci jako záminku k fyzickému útoku, kterým si ulevuje od přebytečného napětí a snaží se potvrdit svou otřesenou mocenskou pozici. To vše nejspíš bez toho, že by si to uvědomoval. A také s pocitem, že na to má právo.

Ač s jeho jednáním, které pokládám za chybu, nesouhlasím, neodsuzuji ho. Vnímám ho svým způsobem jako „oběť“ několika souběžně působících faktorů. Může to být pracovní přetížení, nashromážděné osobní problémy, momentální zdravotní indispozice,…

Především je pro mě ale celý konflikt ukázkou absence komunikačních a sociálních dovedností na straně ředitele.

Neví nebo si neuvědomuje, že je ve vleku emocí a neumí s tím pracovat. Zaujímá k žákům mocenský postoj a komunikuje tak, že sám vyvolá konflikt, kterým si kompenzuje svůj stav. Pokouší se prosadit své potřeby útokem na pocit vlastní hodnoty žáků.

To může být momentálně účinný postup, ale dlouhodobě to destruuje jak vztahy, tak autoritu toho, kdo takto jedná. A pokud uvádím v předchozí větě, že to „může být“ účinný postup, pak se ukazuje, že v tomto případě to byl postup velmi kontraproduktivní.   

Soud nad chybujícím patří těm, kterým se odpovídá ze své práce.  Za sebe se ale ptám, proč mu zmíněné komunikační a sociální dovednosti chybí? Měl příležitost se jim učit? Kdy a kde? A pokud se jim neučil při přípravě na své povolání, kdy a jak mu dali nebo dají jeho zaměstnavatelé příležitost si je doplnit? To je to, co mi v celém příběhu hrubě chybí.

Když udělá dělník ve výrobní firmě chybu a vyrobí zmetek nebo dokonce poškodí stroj, snaží se jeho nadřízení přijít na to, proč k chybě došlo. Pokud se ukáže, že dotyčnému chybí potřebné dovednosti, zajistí mu trénink, aby je nabyl. (Nevyjímám z toho, že může být za chybu nějak sankcionován.)

Teprve když se ukáže, že pracovník potřebné dovednosti nabýt nechce nebo nedokáže, hledá se jeho další zařazení, případně ukončení pracovního poměru. A stejně tak by to podle mého mělo být i v tomto příběhu.

V médiích jsem si ale nikde nepřečetl, že by zřizovatel, společně se školní inspekcí nechali ověřit sociální a komunikační dovedností vyučujících v dané škole. Ani to, že by navrhli jejich případné doplnění a trénink.

Nemá-li se napříště vést planý souboj postojů nad tím zda BÍT či NEBÍT, je třeba změnit situaci již na začátku. Uměním a užíváním efektivní partnerské komunikace.

P.S. : Myslím si, že by se radovat neměli ani ti, kdo drželi v příběhu palce onomu žákovi. Přestože byl obětí, ani on situaci úplně nezvládl. Pokud by se ve škole učil principům komunikace a sám tak měl dostatečné sociální dovednosti, nenechal by se ředitelovým útokem k odvetě vyprovokovat. Když už by ke konfliktu přeci jen došlo, dokázal by přijmout ředitelovu omluvu a odpustit mu. K tomu by ale potřeboval mít se od koho takovým dovednostem učit.

Jak si stojí v komunikačních a sociálních dovednostech lidé,
kteří pracují s vašimi dětmi?

A jak si stojí vaše děti? Měly by se učit těmto dovednostem cíleně ve škole nebo jim má stačit to, co si přinesou z rodiny a odpozorují kolem sebe?

A co my, ostatní dospělí?