MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ CHYSTÁ PRO RODIČE SMLOUVU

Shlédl jsem dnes část pořadu ČT1 Máte slovo na téma „Ministerstvo školství chystá změnu pro rodiče“ a bylo mi z toho hodně smutno. Diskutující ředitelé škol, rodiče, psycholog a tradičně především exhibující paní Jílková se dohadovali s ministrem školství Josefem Dobešem o jeho nápadu zavést mezi školami a rodiči SMLOUVY, jejichž prostřednictvím bude řešena `neposlušnost` zase o stupeň horší generace dětí.

        
To, že zůstane ministerský nápad bez odezvy, mohlo být pořadatelům diskuse jasné už před jejím zahájením. Jednoduše proto, že je to prostě pitomost. Úřednický šiml, který chce nahnat něco populistických bodů, z toho jen řehtal a ržal. Na pana ministra je škoda dalších slov.

Že se kantoři budou zabývat především malými pravomocemi nad žáky a odpovědností ze zákona, jsem předpokládal. Vnímám to jako legitimní, nicméně si myslím, že to neomlouvá jejich všeobecnou nedostatečnost v sociálních dovednostech. Jejich argumentace je možná i nevědomým zastíracím manévrem.

Že budou rodiče nabízet místo smlouvy především rychlá, okamžitá řešení nářezem nebo fackou v kabinetu, jsem také očekával. Mezi rodiči, kteří o komunikaci nikdy nic neslyšeli, kteří sami nikdy nemohli být svým rodičům partnery a směli být jen poslušnými dětmi, je to zhusta rozšířený názor. 

Smutná pro mě ale byla jiná věc. Diskuse stejně jako diskutující byli celou dobu absolutně mimo mísu. Dohadovali se o smlouvě nad někým, kdo ve studiu vůbec nebyl. Nikoho z nich včetně ČT nenapadlo pozvat do pořadu ty, kterých se především týkal, tedy děti. Ony tam prostě nikomu nechyběly! Nejspíš proto, že jejich hlas a jejich pohled pro diskutující nic neznamená. Děti jsou pokládány za množinu `věcí`, o kterých se diskutuje, chystají se nápravná opatření, tresty, změny zákonů, ... ale bez nich. Že by Mnichovský diktát v malém? Že jsem vás naštval?

                 
Hledáme důvod `ještě větší zkaženosti další generace`? Tady ho máme, jak na stříbrném podnose. Děti nás nezajímají, jejich pohled na svět nám neříká nic. Prostě budou poslouchat a hotovo! A pak jsme zděšeni a vyvedeni z míry, když děti nezajímáme ani my, ani náš svět, ani všechno to `dobrodiní`, které pro ně v potu tváře budujeme, a už vůbec nás nechtějí poslouchat.

Mohl bych ve svém rozčarování pokračovat dlouho, ale jen bych se opakoval.  Toho kdo nechce hledat cestu k dětem, bych stejně nepřesvědčil. Ostatním nabízím pohled na stránky suctou.cz nebo návrat k mému předchozímu článku na blogu i-dnes http://oklestek.blog.idnes.cz/c/137909/Socialni-negramotnost-napric-mobilni-spolecnosti.html  Před čím bych ale rozhodně chtěl varovat všechny, je nápad s ministerskou smlouvou. Děti by před ní neměly kam emigrovat.

Zdeněk Okleštěk