„Novoroční projev“ Tomia Okamury 2011

Na přelomu roku všichni bilancují ekonomiku. Jako by právě ona byla nejdůležitější. Je přece ekonomická krize. Není ale pravdou, že krizi máme i proto, že všichni považujeme ekonomiku za to nejdůležitější? "Lidem se daří, když ekonomika roste" zní letitá teze velké části našich současných politiků. Ale vzpomeňte si, s touhle myšlenkou vedl hospodářskou politiku Hitler, Stalin i normalizační komunisté. Jen časem se měnil žargon, tuny "mírové oceli, na zalití kapitalistických chřtánů" se změnily na HDP. Prosperující ekonomika je potřebná, ovšem, ale nesmí být cílem, nýbrž jen prostředkem. Prostředkem k tomu, abychom spokojeněji a šťastněji vespolek žili.

Cílem veškeré politiky je přece spokojený člověk. Ono to občas politickým stratégům uniká - ale cíl levice i pravice, té mantry života posledních let, byl původně jediný a stejný. Spokojený občan, který se nebojí o svůj život. Který se nebojí, že ho někdo zabije či okrade na ulici nebo ho na té ulici stát nechá bez pomoci umřít, ať už hlady nebo proto, že nemá na zaplacení lékařského ošetření. 

Výkon ekonomiky státní i té mojí soukomé, nikdy není a nebude úměrný spokojenosti se životem. Na cestách světem jsem viděl šťastné domorodce v osadách s nulovým HDP a znám desítky stresovaných milionářů s rozvráceným osobním životem. Vůbec tím nechci navrátit život do chatrčí. Ale je třeba změnit pohled na svět a nevnímat ho skrze ekonomickou statistiku. Když svůj dům odpojím od ČEZu i od plynárny a na střechu dám fotovoltaické panely, tak to ekonomika pozná ve snížení HDP. Ubydou tržby za plyn a elektřinu. Věřte ale, že když se zbavím inkasa i závislosti na centrálních zdrojích, moje spokojenost bude vyšší. Když doma upečete chleba, opět snížíte veřejný tok peněz, tedy HDP.  Budete snad méně spokojeni?

Nejen o Vánocích a na Nový rok bychom se měli zamýšlet nad skutečným smyslem života. Máme totiž zřejmě jen jeden, tak to vnímají minimálně ateisté a křesťané. A žádný z jeho okamžiků se nikdy nezopakuje. Náš život by měl proto směřovat nikoli ke zvyšování statistických ukazatelů, ale k prosté spokojenosti.  Když se spřátelíte se sousedy, budete se na ně usmívat, HDP to nepozná. Poznáte to ale Vy i vaše okolí, které bude žít radostněji. To, že se nemáme plahočit jen za hmotnými statky,  říkají filozové i světci už tisíciletí. Víme taky, že marně. „Nauč se radovat“ psal Seneca Luciliovi a myslel tím radost z každého prožitého dne. Psal "buď dobrý" a měl na mysli dobro ve prospěch všech. Lepší recept na šťastný život neexistuje. Statistiky slova moudrých potvrzují  –  lidé, kteří se starají víc o druhé než o sebe, jsou obecně se svým životem spokojenější, žijí příjemnější a plnější život, dožívají se vyššího věku a dokonce i méně podléhají některým civilizačním chorobám. Zdá se tedy, že tenhle recept opravdu funguje.  

Problémem dneška není krize ekonomická, ale mravní. Vánoce jsou ideální příležitostí shlédnout staré filmy pro pamětníky. I v té nejbanálnější komedii nechybí moralní apel, poselství zakódované v charakteru Masarykovy první republiky: "Buď poctivý, pilně se uč, pracuj a ke štěstí přijdeš".

Stěžujeme si na státní dluh. Cesta z pasti života na dluh je jediná - je ve změně morálních vzorců chování. Za první republiky se ve školách děti učily spořit. Měly od jistého věku "školní spořitelní knížku" na které si s rodiči a učitelem spořily. A peníze si vydělávaly vlastní prací. Jak tohle vše dnes chybí. A bude chybět až odejde poslední generace těch, kdo jsou zvyklí si na život vydělávat prací. Nežít na cizí úkor, ale naopak být prospěšný druhým. Dnes k tomu děti nevedou  rodiče, ani škola, ani společnost. Chceme-li, aby naše děti byly šťastné, naučme je pracovat. Pro sebe i pro druhé. Budou-li poctiví, pracovití lidé, pak bude i dobrá justice, politika, ekonomika. Bez slušných lidí slušnou společnost nevybudujeme, i kdybychom se ureformovali.  

Příští rok bude zřejmě hlavně rokem hledání budoucího prezidenta a rokem diskuze o roli prezidenta naší země. Dovolím si použít zprofanovaná slova. Československá a Česká republika měly od zrození štěstí na velké prezidenty, vůdce a státníky. Vůdcem a státníkem byl Masaryk a Havel. Beneš a Klaus jsou přinejmenším přirozenými vůdci. Dnes taková osobnost v politické aréně chybí. A není naděje, že ji vybere stranický sekretariát nebo straničtí kmotři.  Skutečný vůdce smečky se prostě  vůdcem rodí. K tomu, být dobrý vůdce, není třeba bojovat proti ostatním, vůdce musí bojovat za ostatní. Pomáhat jim a chránit je. Taková osobnost své okolí přitahuje mnohem přirozeněji, bytˇ je to trochu náročnější, než dělat kariéru pomocí zákulisních čachrů. Je také otázkou, jestli naše země dnes potřebuje vůdce. Domnívám se, že Česká republika, jako každý standardní a demokratický stát, potřebuje spíš státníka, který myslí v horizontu generací.  Člověka, jehož zájmem je prosperita země, nikoli on sám a jeho prospěch. K tomu není třeba jen dětinsky bojovat a vítězit. K tomu je třeba především budovat, pomáhat a chránit hodnoty, na nichž stojí společnost. K tomu je třeba moudrost, pokora a tolerance. 

„Po ovoci poznáte je“ pravil kdysi pro židy reformní rabín a pro křesťany mesiáš Jehošua, tedy Ježíš Kristus. Na mysli měl v podstatě  prostou myšlenku. To, jací jsme, prozrazují naše slova a  činy. A jací jsme, takový je i náš život. Více či méně dobrý nebo špatný. Občas si připomínám citát připisovaný milence francouzského krále Ludvíka XV: "Po nás potopa". Většina si ho vykládá, jako nemysleme na budoucnost. Lze ovšem vyložit i jako "Užívejme života, dokud ho máme". Vezmeme-li ho do důsledků,  je to ta nejlepší rada jak žít - žijme tak,  jako by dnešní den byl náš poslední. Užívejme si, žijme naplno, ale zároveň žijme tak, abychom mohli kdykoli "složit účet ze svého konání". Abychom se nemuseli stydět za promarněný život. Abychom svým dětem předali lepší svět, než na který jsme se rodili my.  

Jsem špatný křesťan a tak nevím s jistotou, zda onen konečný účet budu skládat někde na nebesích Bohu či ne. Co vím jistě je to, že onen účet ze svého života budu skládat sám sobě. Nejen já, ale každý z nás. V takové chvíli budeme sami, jen s výčtem našeho života. 

Přeji Vám všem, ať onen výčet je co nejlepší.