Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila..... Dnes na téma... Velké okamžiky života........
"Velké" okamžiky, nezapomenutelné. Úžasných pár vteřin, které jsou alfou a omegou žití. Nosíme si je v sobě po celičký život. Každý má ty své uschované hluboko ve svém srdci.
Ač se to nezdá, náš Pepíček je naše požehnání, jeho "jinakost" nás změnila k nepoznání, vlastně i jeho příchod na svět byl opředen kouzelnou mlhou pospolitosti, lidské dobroty a tajemným kouzlem Vánoc.
Paní Neštěstí se slečnou Námrazou, postávající na kruhovém objezdu, mlhou zahalené vozovky, pozorujíc ranní silný provoz, při hře: "Ten a nebo ten!", se vsadily.
"Tam, ten Ford to neubrzdí", povídá Neštěstí.
"Ne, ne, ten Fiat za ním, určitě má sjeté gumy", namítá Námraza.
A nebyly daleko od pravdy. Jak Ford tak i Fiat, toho rána měly kolizi. Ford to neubrzdil a narazil čelně do kruhového objezdu, až obě poodstoupily o pár kroků vzad. A Fiat měl skutečně sjeté gumy a naboural do zadního nárazníku Forda. Neštěstí si mnula ruce a Námraza vískala radostí.
"To zase budou Vánoce, ach jo." Auto nepojízdné, spoluúčast na financování škody převyšovala skoro o polovinu mojí měsíční gáži. Ale rozčilovat se na manžela nešlo. To se mohlo stát i mě. Horší bylo ukočírovat, již tak napnutý, rodinný rozpočet. Po odeslání důležitých plateb, nám zbyla sotva tisícovka pro čtyři lidi a Vánoce na krku..
Pan Zoufalství převzal vládu nad Vánocemi. Byl všude přítomen, za každým rohem.
"Štědrovečerní večeře? Neexistuje! Pěkně jako za dávných časů, kdy jsem měl pod palcem i celé kraje. O chlebu a vodě, povídám!"
Jednoho večera jsem to již nevydržela a svěřila se svému virtuálnímu kamarádovi, vyplakala jsem se na jeho rameno v podobě psané konverzace po Skype. Tíha starostí s nedostatkem financí, blížících se Vánoc, na mě padla, jako černočerná tma.
"Vždyť já ani nemám na jídlo, natož na dárky pro děti."
"Tak už se podvol Hrdosti! Jak daleko chceš zajít? Skloň svůj hřbet. Děti jsou na prvním místě a Tvá stvořitelka Ti jistě ráda pomůže." Nabádal, již z poloviny zviklanou dámu, rytíř na bílém koni.
"Nemůžu. Paní Hanba by mi to nedovolila. Přiznat, že jsem i já zranitelná. Že se nedokážu postarat o své blízké." Smutně odvětila Hrdost.
Dva dny před Vánoci přišel balík, plný dárků pro naše děti. Ano hádáte správně. Od mého virtuálního kamaráda. Z kamaráda se stal přítel na celý život. A už ne virtuální :) Dar z nejcennějších. Dar přátelství.
Kouzlo Vánoc v přímém přenosu, které zlomilo Hrdost, která si konečně řekla o pomoc. A celá uplakaná si přivezla dvě tašky jídla od své milované matky. Ač byla polámaná a v rozpacích, tak byla šťastná.
Toho večera jsme zabalili všechny dárky se slzou na krajíčku, a kdyby jen jednou, celé potoky slz štěstí. I jeden maličký, který dal o sobě vědět až na Tři Krále. Rozbalili jsme si ho na pokraji nového školního roku :) Dostal jméno Josef a ze srdce ho milujeme, ať je jakýkoliv.
Děkuji Romane, nikdy na to nezapomeneme.
Pajuš
