Z deník autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila...... Dnes na téma: Cestujeme z vesela.
Pepíkovo auto je náš druhý domov. Jak již jsem jednou psala, cestování s autistou je věc záludná. Buď se do hromadné dopravy nejsme schopni dostat včas, nebo bojujeme s paní Panikou a občas jsme vyprovozeni z prostředku s hromadnými pichlavými pohledy v zádech.
Denní dojíždění do krajského města za vzděláním, přináší s sebou jednu příhodu za druhou. A nedej bože, pokud vezmu spolucestující, jako tuhle mou kolegyni a šéfovou v jedné osobě :))
Valím si to přes kilčo, po rychlostní komunikaci, blížíc se k hypermarketu jisté značky, po levé krajnici, vydávajíc akce každý čtvrtek. Jistě nemusím pouštět do éteru další nápovědu ;)
V tom Pepča rukou naznačí, že mám odbočit vlevo s významným zabrbláním. Má odpověď, že nakupovat pojedeme později, byla ignorována a brblání dostává na intenzitě. Opět nesouhlasně odpovím. Ale to už Pepík mění podobu jako transformers. Během chvilky je z něj žížala Julie...
Chytila jsem na pasece motýlka, motýlka, motýlka....... Kéž bych mohla ustřihnout mu křidýlka!!!!
Soukajíc se z pod pásů v takových krkolomných pozicích, že stačím ve zpětném zrcátku sotva rozpoznat co je zádel nebo špičaté lokty mého pětiletého lumpa. Kolegyně nevěřícně pozorujíc nastalou situaci se nezmůže ani na vyslovení samohlásek. Nezbývá než zastavit při krajnici, znovu upásat Pepču a vyrazit k domovu. Jenže...
Pepík je hlava dubová, jakmile se pro něco v té své dubové autistické hlavince rozhodne, nedá pokoj, dokud toho nedocílí. A situace se opakuje, jako ve špatném nízkorozpočtovém filmu.
Opět se souká z pod pásů, ale tentokrát vyrazí do boje. Snaží se procpat skrz sedadla do přední části auta. A to už i já zvýším hlas a snažím se jednou rukou držet volant, druhou ukočírovat, aby se Pepík nedostal k řadící páce. Jedním očkem sleduji vozovku, kde bych mohla bezpečně zaparkovat a druhým, situaci na zadní sedačce auta.
Po urputném boji se mi podaří Pepíka zpacifikovat, alespoň na chvilenku. V tom zaujímá polohu mrtvého brouka. A lehá si na podlahu za přední sedadlo, kde se dokonale zaklíní, že jinak než se zastaveným vozem a vystoupení z místa řidiče se k němu nedostanu.
A přesto si trvám na svém, nakupovat se nepůjde.
Některé chvíle jsou opravdu náročné. Co my už vyzkoušeli různých autosedaček, udělátek, jen aby jsme Pepču udrželi na místě. Jenže je to koumák, pokaždé přijde na to, jak se z "vězení" dostat.
Pokud bych měla vyjádřit v procentech, tak zhruba 30% jízd je okořeněna, některé více, některé méně. Taková drobná informace, abyste nenabyli dojmu, že každá jízda autem, je malá "antistresová" terapie :))
Přeji Vám příjemný víkend a mnoho šťastných kilometrů bez nehod
Pajuš
