Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila.......... Dnes na téma: Hra, hraní a jiné hrátky.....
K dnešnímu článku mě vedly další pokroky mého Pepči. Poslední dobou si začíná broukat oblíbené melodie z pohádek. Momentálně je v kurzu Pat a Mat. A které pak dítě na nich nevyrůstalo? Řekla bych, že nejen naše generace, ale i generace našich dětí. Pat a Mat jsou věční ;)
Jenže u broukání nezůstalo... Myšlenkové pochody mého syna jsou čím dál promyšlenější. Uznejte sami, taková hra na "bezdomovce" je zářný příklad.
Popis hry je velmi snadný, stačí zaujmout staršího bratra, ať už je to škádlením nebo lehkým provokováním a když se povedlo bráchu vtáhnout do blbnutí, není nic snadnějšího, než vzít polštář a hodit ho za dveře. V tom je starší bratr oklamán, netušíc, jde pro vyhozený polštář a rázem je z něj "bezdomovec". Rozchechtaný Pepík zabouchne dveře a letí do obýváku vysmátý jak "lečo", že se mu povedlo bráchu napálit. Pak už jen vyčkává, až bratr zazvoní a pouští ho do bytu a celý proces se několikrát opakuje. Tato hra je velmi úspěšná, zrežírovaná v mysli malého autisty a dá se hrát hodně dlouho.
Hra "na lazara" je také velmi vynalézavá. Potřebujete jen jednu náplast. Stačí vyčkat, kdy sebou Pepča řízne o zem, což bývá co chvilku a spustí se horoucí pláč. Poté vezmete náplast a je aplikována na bolístku. Působí skoro okamžitě, toto dokonalé placebo, má velký vliv na manipulaci sourozenců. Jeho kouzelný manipulační prstík, dokáže přesvědčit sourozence, aby jej nosili po bytě, jelikož on má přece BOLÍSTKU a NÁPLAST. Jeho herecký výkon je hodný Oskara. Kulhající malý brouček, dopadající na bolavou nohu v předklonu, ploužící se po obývacím pokoji, je politování hoden.
A co teprve hra na "zombie". K této hře stačí pouze vlastní prsty. Které se zformují do tvaru pistole, pak již jen stačí přistoupit k bratrovi a naznačit střelbu. Bratr padá k zemi a probouzí se jako zombie. Začne se ploužit po bytě, vydávat zvuky mrtvolného stvoření. Účelem hry je aby zombie chytla malého brášku a v tom si role vymění.
Co vám budu vyprávět, máme doma celkem veselo a mohu konstatovat, že hraní má již svou podstatu, což je opět další krůček k bourání sociálních bariér a začlenění do společnosti. Není důležité jaké hry jsou, ale že se hrají.
Tak zas někdy příště Pajuš
