S ním si opravdu moc nepokecáte.

Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila..... Dnes na téma: Ach ta byrokracie....

Kdo z nás nebojoval s úřady, jako by nežil....
A jak nadzvednout úředníky ze židle, snadná to věc :) Posuďte sami....

Pepča je hrdým majitelem vlastního auta, lítání kolem povolení bylo spousty. Patří mezi ty šťastnější, kterým byl přiznán příspěvek na auto, sice ne v plné výši, ale "darovanému" koni na zuby nekoukej.
Jenže... nové auto je velká investice, někteří z nás nikdy nové auto mít nebudou. Ani já jsem si nemyslela, že jednou budeme pořizovat "funglovku". Jistý čas se pokaždé jednalo o koupi po několikátém majiteli. I po přiznání příspěvku na auto jsme dlouho s manželem uvažovali zda starší nebo nové. Finanční situace rodiny byla na hranici, kdy byla velmi často vznášena otázka, jíst či nejíst. Sami znáte, úvěry, hypotéka, splátky, poplatky, voda, teplo, energie.. no nebudu Vás zatěžovat tím, co všichni známe :)

Po dlouhém uvažování, jsme se rozhodli pro "funglovku", nejen že budeme deset let vázáni možností, navrácení příspěvku státu, v případě, že by auto přestalo sloužit a stal se z něj vrakový model první kategorie, ale hlavně při představě měsíční kilometrové zátěži, zhruba kolem dvou tisíc kilometrů, to byl ten nejrozumnější argument, bezpečnost především!

Už jen sehnat pojišťovnu, která pojistí nezletilé dítě, je záludná věc. V době kdy jsme sháněli povinné ručení, byly na trhu pouhé dvě pojišťovny, které tento produkt nabízely. Bonusy nebonusy, nedalo se svítit, pojistka vyšla dráž a vlastní získané bonusy jsme si mohli tak akorát vystavit či zarámovat na zeď. Začínali jsme od znovu s čistou neposkvrněnou nulou.

Při představě odcizení José Villy II., jistě že autí dostalo své jméno :), na mě šly mrákoty. Nejhorší scénář odehrávající v mé hlavě vypadal asi takto: 

"Jestli čornou Josého, budeme muset vrátit příspěvek státu, zůstane nám nevratná půjčka na desítky tisíc a budeme chodit pěšky".......

Nezbylo než-li černé obavy pojistit havarijním pojištěním a  pojištěním proti krádeži. Takže vlastně hodnotu celého slavného příspěvku vrátíme obratem pojišťovně, během desetiletého závazku vůči státu. Ale alespoň budu mít klidnější spaní.

Každou noc jsme chodili s manželem šmírovat z okna, zda José klidně spinká, obavy z krádeže přetrvávaly nějaký ten měsíc po pořízení. K měsíčnímu výročí dostal José od sousedu hřebík do pneumatiky, zhruba ke čtvrtletnímu pro změnu drobnou oděrku od přídavného vozíku, který mile nacouval do jeho boku.

A jako třešinka na dortu, byl telefonát úřednice, že by potřebovala mluvit s majitelem auta. Přiznám se, že jsem se rozesmála do telefonu na celé kolo a hlesla ve výbuchu smíchu:

"Ale s ním si opravdu nepokecáte. Ale jestli na tom trváte, ráda Vám předám syna k telefonu, jen je nemluvící autista."

Paní nebo slečna úřednice oněměla, po chvilce hlesla, že tedy stačí když to vyřeší se mnou :) A podobných telefonátů bylo více. 

Přeji klidnou noc a zase někdy Pajuš