Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila...... Dnes na téma: Ohlédnutí, zhodnocení roku minulého....
Dovolte abych si vypůjčila na úvod, slova folkového "krále" Jarka Nohavici...
Osud se nepíše přes kopírák
osud se na pouti nevybírá
osud je malůvka na lemu talíře
vystydlá polévka chudého malíře
malíře hm....
Můj osud je býti matkou malého autisty. Nevybrala jsem si to, nezvolila, nepřipravovala na tuto dlouhou cestu. Ani jsem netušila co to autismus je. Jen mi do mého života vstoupil "Malý princ" a já se ocitla se svou rodinou v jiném životě. Ale kolikrát máme možnost změnit od základu celý svůj život pro dobrou věc? Možná bych otázku položila jinak. Kolikrát skutečně uděláme rozhodnutí, které převrátí náš život naruby? A ještě podotázka. Vytrváme nebo to vzdáme?
Paní Bezradná, zklamaná, zrazená, zahnána do kouta hledala malé světlo, jen malinké. Takovou drobnou zářící tečku, která ji navede správným směrem. Doufajíc v pomocnou ruku mocné slečny Scholastiky, která kdyby jen trochu chtěla, mohla paní Bezradnou vyhnat z kouta a "nakopnout" ji tím správným směrem. A tak paní Bezradná důvěřivě podala ruku slečně Scholastice v domnění, že ta ví, co činí... A stalo se nečekané, slečna Scholastika dokázala za pouhé dva měsíce z paní Bezradné vytvořit uzlíček nervů. Proměna v paní Rozpolcenou či paní Zklamanou, která již neviděla tu drobnou zářící tečku, ale černočernou tmu.
Jak je možné, že specializovaná školka místo, aby začlenila "Malého prince" do kolektivu, jej naopak z něho vyčleňuje? Proč se psychický stav "princátka" rapidně horší? Čím to je, že jen pouhé projíždění lokalitou školky, vyvolává sebepoškozující záchvaty? Přijde Vám logické, že v době, kdy dochází do školky specializovaný pedagog-konzultant jsou obě paní učitelky mimo dosah a k ruce pouze Vámi hrazené osobní asistentky dětí? Otázky, otázky, otázky a odpovědi nikde....
Mlha otázek, tak hustá, že by se dala krájet, se vznesla nad školkou. Odpovědi v nedohlednu, jen nové a nové příkazy... Musíte přinést cukroví "Maminko". Nesmíte nechávat "princátku" čepici na hlavě, jak bychom vysvětlili ostatním, že on může mít a oni ne. "To že jde do záchvatu, je jeho věc". "Princátko" je nemocné, musíte si jej odvést okamžitě ze školky, aby nenakazil "zdravé" děti, za zvuků hrdelního kašle jiného "zdravého" dítka, kdy ten můj jen z přechodu ze zimy do tepla vyčistil nosní sliznice malou kapénkou rádoby rýmy. Odůvodnění dvouměsíčního marodění, že vaše "princátko" je moc těžké, proto ho nechali spát na zemi pouze s přikrývkou a neodnesli jej do ložnice dětí se paní Bezradná proměnila v paní Neústupnou, rozezlenou a velmi odhodlanou..
Největší zvrat v životě mého syna, byla výměna speciální školky za speciální přípravku - školu. Největší a nejrazantnější. Řekla bych i nejrozumnější ač ne nejlevnější v podobě denního dojíždění do blízkého krajského města. Co jsou to hmotné statky proti spokojenosti našich dětí? Hlavně ta obrovská proměna, ohromná úleva, kdy vidíte spěchajícího "Malého prince" s aktovkou k autu a s úsměvem na rtech. Kdy Vám nehází komunikační kartu s vyobrazením školy do koše, tak jako tomu bývalo u komunikační karty s vyobrazením školky. Oblékání již netrvá hodinu a půl, ale pouhých deset - patnáct minut. Kdy po příchodu do třídy se s Vámi rozloučí s letmým polibkem a netropí scény, že odcházíte a necháváte jej na pospas "třídnímu nepříteli číslo jedna". Kde funguje komunikace mezi učitelkou, asistentkou a rodiči. Kde vidíte zájem o dítě a ne o příspěvek od státu za umístění "chovance". "Malý princ" navštěvuje kouzelné místo, které Vám vnese slzy do očí s každým dalším úsměvem na jeho tváři.
A tak se s "Malým princem" stal, díky skutečně odborné škole, velký zázrak. Nejen, že do školy vstupuje bez odporu, ale je ochoten naslouchat a rozumět, přijímat léky a léčbu, protože už to, co prožívá, není nedůvěra, ale vhodný přístup, který akceptuje, nebo se o to alespoň pokouší. Kdy přicházející ohlasy z Rané péče typu: "Co jste s ním udělala, to je úplně jiné dítě." vás hladí po duši a utvrzují, že jsme se vydali správným směrem. V neposlední řadě jako třešnička na dortu je sobotní ráno, kdy nasadí svůj školní batoh, po zjištění, že "dnes ne" zapadne zpátky do peří, pokývne hlavou a ŘEKNE své "hm...hm.." a spokojeně si ještě na chvilku zdřímne.
Vypadá to, že pomalu dočítáme tichého "Malého prince" a otevřeme nový příběh. Ten, ze kterého se nesměle ozývá "Ba-ja-ja..."
Na shledanou v novém roce 2016.
_________________________________________________________________________________________
Poděkování patří paní ředitelce, která umožnila zřídit přípravnou třídu pro autisty. Slečně učitelce a paní asistence, za jejich přínos a dodání kousku štěstí nejen naší rodině. Též Šárce, která mě dokopala psát a pomáhá mne "nakopnout", když ztratím nit. Všem přátelům, kteří nás neopustili a lidem dobré vůle co nám fandí.
Děkuji Pajuš
