Z deníku autistovy matky, před tím, než se definitivně zbláznila...... Dnes na téma...... Otevřená kniha Ba-ja-ja.... a jak rozplakat mámu i na tři hodiny.
Jsou to tři léta co jsem napsala článek se stejným titulkem...A proto dovolte začít citací věty poslední:
"Vypadá to, že pomalu dočítáme tichého "Malého prince" a otevřeme nový příběh. Ten, ze kterého se nesměle ozývá "Ba-ja-ja..."
Netušila jsem, že jsem vědma :) Opravdu jsme dočetli "Tichého Malého prince". Ale příběh se otevřel zcela jiný. Řekla bych, že máme doma strýce Pepina, prince Ba-ja-ju, lingvistu a překladatele mimozemských jazyků.
Marně se snažím porozumět řeči mého synka a tak jdu na to oklikou. Učím se Český znakový jazyk. Sice mi to jde pomalu, ruce neposlouchají, záměna znaků je na denním pořádku. Chvíli to trvá než jsem vůbec schopna napodobit znak, tedy spíše zkroutit prsty správně a hlavně... koordinace levé a pravé ruky, mě asi zabije :)))
To co se naučím, aplikuji na Pepču. Možná se ptáte proč učím autistu znakovému jazyku, vždyť slyší a rozhodně není němý.
Vypozorovala jsem, že je velmi učenlivý, znaky si lehce osvojí. Dala bych ruku do ohně za tvrzení, že znakový jazyk je pro autisty jako nauka čtení pro zdravé dítka. A proto, tak jak se děti učí písmenka a čtení, tak já učím Pepíka znaky ke slovům. Sice nelze aplikovat na všechny druhy autismu, mám zkušenost pouze vlastní s autismem tzv. dětským, ale cítím a vidím ohromný posun.
Zlepšila se výslovnost, znak je srozumitelný, definovatelný a hlavně názorný. Lehkost a "jednoduchost" znakového jazyka je natolik podobná strukturou autistovy mluvy, až mě zaráží, že není využíván častěji.
Pozoruji co se odehrává se synkem.. naučil se několik znaků. A už to není je .."hlad". Dnes je to:
"Mámo, já mám hlad."
"Chceš chleba se šunkou, nebo se sýrem?"
"Ano"
"Tak se šunkou a nebo se sýrem?"
"Šunka i sýr a okurka"
"Pepí, ty chceš okurku jo?"
"Ano"
"A nechceš papriku?"
"Ne, chci okurku".
To vše je doprovázeno znaky i slovní podporou. Výslovnost sice není stoprocentní, již porozumí i cizí člověk mimo nejbližší rodinu. A ano, všimli jste si správně, už je to "Mámo, táto..." Nejsme objekt co dodá potřebné k přežití, už jsem "Máma" a táta je "Táta".
Někdy je to taky jen "Hlad", zde přijde další dialog:
"Co jsi říkal?"
"Hlad."
"Neslyším."
"Táto!!! Hlad!!!"
"Neslyším".
"Mámo, já mám hlad, gooooo!!!"
Každý den není posvícení ;) Ale rozhodně každý den přinese něco nového. Není to pohádka o Ba-ja-jovi, realita je mnohem drsnější a bezohlednější. Každé malé světélko, které otevře dveře do další místnosti je požehnání a my dnes společně otevřeli obrovské vrata. Jen se vzalo za kliku, protrhla se stavidla slz,která stále pláčou. Pláčou štěstím a dnes dvojnásob. Ptáte se proč?
Dnes, dnes jsem oněměla úžasem, překvapení které mi dnes nachystal můj synek, bylo jako z jiného světa, z jiného života.
Pepík dokončil domácí úkol. A já, jen tak mimoděk plácla:
"Pepí a podepiš se."
A on se podepsal!!!
Bez předlohy... prostě na slovní úkol... podepiš se.... se podepsal.... neřekla jsem napiš Pepa... jen podepiš se.... Já jsem stále v šoku... A pláču ani nevidím na klávesnici. A pláču dál, štěstím se zajíkám....
Krásné Vánoce všem dobrým lidem.
