Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila........ Dnes na téma: Mít dítě znamená, vzdát se jednoho z lidských práv, práva na soukromí..... O to více, pokud je vaše dítě autista.
Poslední tři měsíce si zvyšuji svou kvalifikaci osobního asistenta na kurzu pro sociální pracovníky. Jedná se o kurz, který musí absolvovat každý pracovník v sociální sféře. Musím uznat že praxe s teorií je velmi rozdílná. Nová zkušenost návratu "do lavic", kdy po dvaceti letech jsem na druhé straně. Ne maminka "peskující" své dítě nad úkoly. Či "učitelka" která znovu vysvětluje látku na konkrétních praktických cvičení, tak aby tomu dítko porozumělo. Ale na straně studenta, který hltá přednášky odborníků ze sociální sféry s několikaletou praxí. A to mě vede k zamyšlení nad lidskými právy.
Uvědomila jsem si, že můj syn "porušuje" mé lidská práva, převážně právo na soukromí.
1) nikdy nespím sama v posteli
synek se noc co noc vrací jako bumerang a je jedno kolikrát ho odnesete během noci do jeho postýlky, ráno je vždy na "svém" místě. U mě v posteli :)))
2) nikdy se nekoupu sama
zde se stává synek "osobním asistentem", buď skočí do vany za mnou, nebo si hraje s koupelovou pěnou. Občas se rozhodne, že vypere prádlo a tak mi do vany nahází svršky. Někdy si hraje na Mitche Buchannona, když si omývám vlasy, potopím se pod hladinu a on svými malými ručičkami se mě snaží vytáhnout nad hladinu.Možná odvětíte, co se zamknout, o ou to nepřichází v úvahu, zde je velká možnost, že se rozhodne jít pozdravit sousedy z poschodí. Opře se o zvonek a vyčká do otevření dveří, hlesne "ahoj" a úprkem mizí za dveřmi s hlasitým bouchnutím. :)))
3) nikdy nejsem sama na toaletě
proměna v "hajzlbábu" je někdy úsměvná. Odměření spotřeby toaletního papíru v několika různých kombinacích. Buď dlouhé pruhy, nebo natrháno na čtverečky, ale asi nejlepší kombinace jsou zmuchlané kuličky papíru, které se nejprve použijí jako sněhové koule na papírovou koulovanou :))) A co teprve, když potřebuje vykonat svou potřebu a toaleta je obsazená. Najednou se rozlítnou dveře, pečlivým pozorováním zvažuje situaci, naznačí gesty, abych odešla. Když se mu dostane záporné odpovědi, třískne dveřmi a jako svůj nesouhlas zhasne světlo. Tak a máme černou hodinku, pomyslím si. Po chvilce se znovu otevírají dveře a k nohám je mi pokládán malý lavor s tekutinou s dovětkem "NA". Prásk a dveře se zase zavřely......
Takže ano, mé právo na soukromí je "omezováno". Naštěstí formou úsměvnou a pochopitelnou. Na jednu stranu jde pouze o zvyk, na druhou, visí ve vzduchu otázka.... "Jestli i za pár let , až synek povyroste, se situace nezmění."
Občas je podobných otázek více, většinou padají v době kdy se cítím unavená, nervózní, nevyspalá. Neškodí si čas od času vyčistit slzné kanálky, odmontovat úsměv ze smutné tváře a zanadávat si, vykřičet se v autě, pustit si nahlas tvrdou muziku, nebo se zavrtat pod peřinu u romantického filmu. A druhý den se opět pustit do boje s větrnými mlýny..
