Práce, když se řekne práce....

Každý vnímá práci jinak, někdo je natolik schopný, že si může práci vybírat, jiní jsou rádi za jakoukoliv práci a strachují se o své místo, hlavně že alespoň něco  málo domů donesou....

    Nerada bych se pouštěla do těžkého tématu, jelikož je tu dostatek blogerů, kteří v tomto vynikají... Ale...

   Jak vnímá  pojem práce člověk předdůchodového věku? Jak maminka po mateřské? Jak rodiče postižených dětí? To je to, o čem bych chtěla dnes psát....

    Kam až jsme schopni zajít, aby jsme si práci udrželi. Ze svého  pohledu, maminky tří dětí, kdy jeden brouček je zdravotně postižený, Vám můžu říci, že opravdu daleko.

   Pracovala jsem na vedoucí pozici v nejmenovaném velkoobchodě, kde jsem byla "holka pro všechno" a to myslím do puntíku. Měla jsem na starosti celé skladové hospodářství, fakturace, pokladnu, prodej, převody na střediska, objednávání zboží + agenda s tím  související, jako vystudovaná papírářka jsem fušovala i trochu do grafiky, takže s tím je spojeno návrhy vizitek, letáků,  výroba razítek. No mohla bych toho vyjmenovat ještě dosti, ať se jednalo o odklízení sněhu, vyvážení popelnic a drobných prací okolo... A za tolik práce, dalo by se říci tak tři pracovní pozice jsem brala minimální mzdu  a ještě pokrácenou na 0,6 úvazku.

   Ptáte se proč? Proč jsem dělala tolik a za tak málo? Hlavním důvodem bylo, abych se dostala mezi "normální" lidi. Svou práci jsem milovala. Ale role matky postiženého  dítěte je někdy neúnosná a být jen doma, tak to abych si pomalu rezervovala pokoj v Bohnicích :)

   Samotný fakt, že diagnosa mého syna není pouhý výmysl a představy "hysterické matky" a smíření s nastalou situací, kdy prostě musíte fungovat, protože zkrátka musíte!!!! Jsou tu tři človíčkové na Vás závislí a Vy se přeci nemůžete jen tak zhroutit. Byl hnací motor se pokusit vše zvládnout.

   A právě proto jsem pracovala i za tak mizerné finanční ohodnocení, ale vše má svou míru trpělivosti. A jednou pohár přeteče. Mou poslední kapkou byl rozhovor s majitelem. Kdy jsem ho upozornila, že nájemníci si každý den stěžují na nízké teploty v kancelářích. V tom se na mě pan šéf rozlítil, že on přeci topí. Ujistila jsem ho, že je tu opravdu zima. Čtrnáct dní pod patnáct stupňů, no přesněji  třináct ;)

   Odpověď mě uzemnila. "U Vietnamců se taky netopí!" A tohle je ta věta, pomyslná poslední kapka, která mi dodala odvahy ke vzdoru. "Ale já nepracuji u Vietnamců, ale v kamenném obchodě!" "Když se vám to nelíbí, tak můžete jít." Nastala malá trapná chvíle, srdce mi  bubnovalo o poplach a já stihla před položením sluchátka odvětit: "Jak si přejete, tak já končím."

   To,že byl pátek třináctého je jen drobná poznámka autorky, ještě ten den jsem vzala papír a tužku a sepsala výpověď. Mou první v životě, ale sepsala a s jakou chutí. Sice přede mnou byl mrak pochybností, kam se vrtnu? Kdo zaměstná  matku od třech dětí? Ale ten dobrý pocit, že jsem konečně položila tak náročnou práci byl převládající.

   A kde jsem teď? No nebudete tomu věřit, jen co mi doběhla výpovědní lhůta, už jsem měla novou práci a hned následující měsíc, na den dětí, nastoupila jako osobní asistentka ;) Mám klouzavou pracovní dobu a hlavně dostatek času pro své blízké.

   Co říci závěrem, někdy to chce více vůle a odhodlání ke vzdoru, abychom se postavili za svá práva.

Pajuš